San Andreas – Recenze – 70%

Katastrofický film San Andreas (pojmenovaný podle tektonického zlomu v Kalifornii) se svým dějem a částečně i zpracováním opravdu hodně podobá žánrově příbuzným snímkům Rolanda Emmericha, především jeho Dni poté. Akorát s tím rozdílem, že v něm nejde o hurikán a dobu ledovou, ale o největší zemětřesení, jaké kdy bylo naměřeno, a neodehrává se v New Yorku, ale na opačné straně USA, konkrétně v Los Angeles a v San Franciscu. A místo nudného Denise Quaida tu v hlavní roli máme cool frajera Dwaynea Johnsona.

Ten hraje hrdinného záchranáře a elitního pilota vrtulníku Raye. Když pak s Kalifornií začne třást zemětřesení, při kterém padají mrakodrapy jako domino a z měst se stávají hromady suti, vydává se postupně jednak do L.A. zachránit svou ženu (se kterou se rozvádí) a posléze do San Francisca nalézt svou sexy dceru (Alexandra Dadario). A protože nesmí chybět chytrý vědec, tak tu máme specialistu na zemětřesení (Paul Giammati), který shodou okolností vymyslí přístroj na předvídání otřesů doslova pár vteřin předtím, než udeří ten největší otřes ze všech.

Když jsem se dozvěděl, že San Andreas režíroval Brad Peyton, který s Dwaynem Johnsonem natočil už Cestu na tajuplný ostrov 2, tak jsem si blaženě představoval, jak se asi The Rock bude pokoušet vrátit ty rozeklané tektonické desky zpátky k sobě holýma rukama, nebo jak stojíce na pláži zařve ze všech sil na blížící se tsunami, jenž se pak lekne a ze strachu raději hodí zpátečku. Bohužel jsem se ničeho podobného nedočkal. San Andreas se totiž nese ve zcela standardním hollywoodském duchu katastrofických filmů, jako bylo třeba 2012, zmíněný Den poté, či loňské V oku tornáda. A není z nich ani zdaleka nejhorší.

Samozřejmě je potřeba počítat se spoustou klišé, které jsou pro výše vyjmenované snímky katastrofického žánru typické:

• Když už někoho zachránit, tak maximálně dvě vteřiny předtím, než se nad ním prolomí strop / spadne vedle něj barák / utone v zatopené místnosti / zřítí se pod ním most.

• Kromě hlavních hrdinů jsou všichni ostatní lidé jen abstraktní křičící a panikařící masou, která by nás neměla zajímat (což se občas daří obcházet střihem na obličeje náhodných postav v davu, uvědomujících si svůj blížící se konec).

• Fyzikální zákony si vzaly dovolenou.

• Dwayne Johnson sice má záchranářský vrtulník, ale vyjma své manželky a dcery ho nepoužívá k zachraňování lidí.

• Rozpadlá rodina se samozřejmě pod tlakem okolností znovu stmelí a někteří si třeba najdou při řešení krizových situací i novou lásku.

A všechno je to samozřejmě hrozně debilní, pochopitelně. Kdyby to nebylo debilní, tak bych se dost divil. Ale není to až tak okázale a nezakrytě debilní jako ve filmech od Emmericha, protože je to lépe natočené. Brad Peyton se zřejmě snažil ze všech sil režii neodbýt a dovolil si udělat si to trochu těžší, než by nutně musel – třeba zemětřesení v L.A. je od prvních otřesů až po pády výškových budov natočené v jednom dlouhém záběru, během něhož kamera mimo jiné najede z dálky k jednomu z mrakodrapů, prolétne dovnitř oknem, chvíli dokumentuje všeobecnou paniku na jednom z pater a snahu lidí dostat se pryč, nalepí se na jednu z hrdinek a sleduje ji, jak se prodírá davem po únikovém schodišti, a pak zas vyletí ven střechou. U spousty scén jsem si řekl, že Emmerich by to takhle stylově nenatočil.

Film je navíc poměrně výpravný a skoro vůbec nenudí. První velká destrukční scéna, v níž praskne Hooverova přehrada, přijde už po nějaké čtvrthodině a další katastrofy pak přicházejí v pravidelných intervalech po zhruba deseti minutách. Digitální triky jsou samozřejmě na maximální možné úrovni a upřímně mě nenapadá, kam dál by se ještě dalo jít, aby ty padající mrakodrapy a tříštící se obří vlny vypadaly ještě uvěřitelněji. Velkým plusem jsou i herci - Dwayne Johnson, kromě toho, že je borec, je i dobrý herec a dojemné či patetické scény s ním nejsou nechtěně směšné, naopak emocionálně fungují velmi dobře. A kde to neutáhne hereckým výkonem, tam to zachrání namakaným svalstvem. A kde není on, tam je zas Alexandra Dadario, která je velmi sympatická a hraje celkem adekvátně. A co ta neutáhne svým hraním, to zachrání zas božským dekoltem.

San Andreas je v každém případě filmem, s nímž si přijdete na své peníze za lístek do kina. Epických katastrofických scén je v něm dostatek, příběh víceméně funguje jak emočně, tak z hlediska postav, a že to bude hollywoodská vypatlaná blbina se závěrečným záběrem na americkou vlajku vlající v západu slunce, se dalo čekat už podle trailerů. Pokud tedy víte, na co jdete, a nečekáte nic inteligentního a sofistikovaného, tak neváhejte. Přinejmenším je San Andreas na poli katastrofických filmů z poslední doby lepší než V oku tornáda, i než Den poté.