Rok a půl uplynul od české premiéry dánské filmové adaptace prvního dílu
knižní série Jussiho Adler-Olsena s názvem Žena v kleci, jenž se tehdy stal ve své zemi nejúspěšnějším
dánským filmem poslední dekády. Na jeho pokračování pracoval ten samý tým
(režisér Mikkel Nørgaard a scénáristé Královské aféry a švédských Mužů,
kteří nenávidí ženy), hrají v něm v hlavních rolích ti samí herci a i jeho
atmosféra je prakticky totožná.
Zachmuřený a tvrdohlavý policejní komisař s kamennou tváří Carl a jeho
arabský parťák Assad se tentokrát pustí do dvacet let sterého případu, kdy byli
zabiti dva studenti prestižní internátní školy, k jejichž vraždě se
pachatel (místní podivín) přiznal a odpykal si trest. Nové okolnosti však
naznačují, že pravděpodobně měl komplice, nebo že vrahem byl ve skutečnosti
někdo jiný, kdo to na něj navlékl výměnou za podstatný finanční obnos. Oba detektivové
objeví zmínku o podivném telefonátu mladé dívky, jenž se odehrál několik minut
po zavraždění studentů. Tato žena by mohla být klíčem k odhalení skutečných
pachatelů, bohužel ale už před lety beze stopy zmizela…
Ukazuje se, že největší problém filmu vyplývá už z jeho knižní předlohy.
Pravděpodobně jím trpí i další díly série a budou jím tím pádem trpět i další
případné filmy – stejný problém jako Zabijáci
totiž měla i předešlá Žena v kleci.
Jde o styl vyprávění, kdy je pátrání hlavních hrdinů neustále prokládáno scénkami
s pachateli. V Ženě v kleci
film neustále stříhal na unesenou oběť brutálního únosce a nahlížel na její
utrpení v těsné kobce, aniž by hrdinové tušili, zda je pohřešovaná osoba
vůbec naživu, a tudíž jestli má smysl po ní pátrat. V Zabijácích je zas divák informován o totožnosti hlavního padoucha a
o jeho konání už asi od dvacáté minuty (a o pozici a stavu té zmizelé ženy s telefonátem
jakbysmet), tudíž je oproti detektivům ve značné výhodě a v podstatě jen
čeká, až dotyční najdou stopy a důkazy, které je k tomu padouchovi
dovedou.
Zatímco v klasicky vyprávěné detektivce odhalujete případ souběžně s hlavním
hrdinou a na konci, když je vše konečně odhaleno a vrah dopaden, oceníte, jak
sofistikovaně to do sebe zapadlo, tak v Zabijácích jste oproti policejním komisařům vždy minimálně o krok
napřed. Kvůli tomu přicházíte o napětí, o momenty překvapení a o radost z hledání
spojitostí mezi důkazy, z vymýšlení teorií o možném vývoji závěru a z přemílání
o vrahově identitě. Prostě už tu pointu znáte předem a jen čekáte, jestli na ni
hrdinové také přijdou.
Příběh jako takový přitom docela funguje, je patřičně temný a spletitý,
nepůsobí dementně a oproti předchozímu filmu ani příliš nedoplácí na scénáristické
berličky v podobě šťastných náhod a shod okolností. Také je dost syrový a
krvavý, tudíž nic pro slabé nervy.
Jinak se Zabijáci vezou na stejné
vlně jako jejich předchůdce. Atmosféra by se v některých momentech dala
krájet, vizuálně (hlavně co se týče svícení) je snímek strhující, herci jsou
přirození a působí charismaticky (hlavní hrdina je o ždibec sympatičtější než
minule) a kromě vyloženě zbytečného a nikam nesměřujícího okrajového motivu se
vztahem Carla a jeho dospívajícího syna filmy i docela konzistentně šlape.
Akorát by to chtělo vyprávět ho úplně jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat