S tváří anděla (The Face of an Angel) – Recenze – 40%

Britský film režiséra Michaela Winterbottoma (Nonstop párty, Tristram Shandy) se odehrává v roce 2007 a je inspirován tehdejší skutečnou událostí, kdy v italské Perugii byla z údajné vraždy své spolubydlící obviněna americká studentka. Soud ji tehdy zprostil viny, leč zmatený a mnohokrát odročený případ strhl veřejnost, smlsla si na něm všemožná média, mluvilo se tehdy o serióznosti soudních přelíčení a o zkorumpovaných policistech a státních úřednících a dodnes se neví, jak to tehdy ve skutečnosti bylo.

Film S tváří anděla ale není rekonstrukcí ani dramatizací těchto událostí a soud s obviněnou dívkou se odehrává spíše na pozadí příběhu hlavního hrdiny, kterým je režisér Thomas (Daniel Brühl). Ten se seznámí s americkou novinářskou Simone (Kate Beckinsale), jenž plánuje napsat o případu knihu, a Thomas by měl natáčet její filmovou adaptaci. Jedou tudíž spolu do Itálie, aby byli svědky soudu a mohli se v celé té kauze nějak zorientovat.

Jedním z hlavních motivů filmu je Thomasův psychologický vývoj a jeho dilema spočívající v tom, že netuší, jakým způsobem by měl svůj snímek uchytit – z jakého úhlu pohledu ho pojmout, jaký pro něj zvolit žánr, co skrze něj říci o společnosti, atd., přičemž jeho rozhodování ještě komplikuje ten fakt, že případ se vleče a soud doposud nedošel k finálnímu verdiktu. Nakonec se rozhodne natočit film ne o případu samotném, ale spíš takové filozofické pojednání o lásce a o násilí se symbolickým podtextem ukotveným v Danteho Božské komedii.

No a něco podobného je ve výsledku i snímek S tváří anděla (což je i název Thomasova filmu). Jistě bylo záměrem Michaela Winterbottoma natočit ho tak, aby odpovídat Thomasově představě, ale bohužel se tím nevyhnul problémům, které z tohoto záměru vyplývají. Film totiž působí neuchopeně z hlediska vyprávění, ambivalentně z hlediska příběhu, místy zmateně a neukotveně a jakoby nevěděl, co chce říct. K násilí na obecné rovině a o lidské fascinaci násilím se snímek vyjadřuje prostřednictvím občasné satyry na bulvární média a skrze několik brutálních scén, jenž jsou vizualizacemi nočních můr, případně halucinací hlavního hrdiny, a které se do zbytku filmu příliš nehodí, protože jsou oproti jeho syrové a realistické atmosféře velmi stylizované a buď je v nich něco hodně krvavého, nebo v nich jsou řvavé digitální triky. Jsou ale jen tři nebo čtyři v celém filmu.

Podle Winterbottoma by se měl film zabývat i tím, jaké to je být rodičem zavražděné dívky a jaké to je být rodičem někoho, kdo byl z vraždy obviněn. K tomu mohu říct maximálně to, že se tím film vlastně nezabývá a na tyto otázky neodpovídá – rodiče obou dívek jsou ve filmu asi minutu. Filozofické debaty na toto téma jsou pak odbyty několika dobře mířenými citáty z Danteho, se kterým Thomas (potažmo Winterbottom) hodně koketuje a snaží se mu mermomocí ve svém filmu vzdát hold a vytvořit k jeho dílu nějaké paralely, ale působí to naivně a lacině.

Další problém je v hlavním hrdinovi, který není kdovíjak sympatický ani charismatický. Potácí se ode zdi ke zdi, všichni ho štvou, stýská se mu po dcerce, snaží se najít v případu nějaká pojítka a tu a tam souloží se Simone. Pak začne brát drogy (tudíž přibude snových sekvencí, které se počnou míchat s realitou), začne být paranoidní a začne pochybovat sám o sobě a o důvěryhodnosti lidí kolem sebe. Následně se spřátelí s dvacetiletou studentkou Melanií, která ho nakonec nasměruje na správnou cestu a díky ní si uvědomí, jaký film že to chce točit. Celou dobu se ale chová jako arogantní zmetek, jemuž se nedá moc fandit, a tudíž není důvod, proč by mu na něm mělo divákovi záležet.

K samotnému natáčení Thomasova filmu nakonec ani nedojde. Ona totiž i spousta jiných nakousnutých motivů skončí na půli cesty a není dořečená nebo vyjasněná (stejně jako v tom kriminálním případu). Jestli ten film Thomasovi vůbec schválili a jestli ho nakonec natočil, se nedozvíte. Jak dopadl spor s jeho ex-manželkou o dceřino opatrovnictví je taktéž zatajeno. Jak se vyvinul jeho románek se Simone jakbysmet. Z jeho přátelství s Melanií (kterou hraje Cara Delevingne, což je spíš modelka než herečka, neumí moc hrát a ani není moc hezká) také nevyplyne nic závažnějšího a s přimhouřením oka by tam ta postava ani nemusela být. Zajímavější je Valerio Mastandrea v roli podivína, který je takovou šedou eminencí, o všem ví, každého zná jménem, pronajímá byty, prodává drogy a píše kontroverzní novinářský blog – jeho postava ale zůstane také trestuhodně nevyužita, přestože měla potenciál. Závěr je samozřejmě otevřený.

S tváří anděla není filmem, který by se snažil zaujmout nějaké jednoznačné stanovisko, představit vlastní náhled na propíranou kauzu, nebo dokonce nabídnout fakta či odpovědi, případně fiktivní variace na ně v rámci nějakého žánru, ať už by šlo o krimi, thriller či detektivku. S tváří anděla je filozofickým a symbolickým dramatem, které se nesnaží diváka zorientovat v případu, ani mu vštípit nějaký názor. Spíš se snaží zprostředkovat tu samou atmosféru zmatenosti a neurčitosti, jakou lidé tehdy ve spojitosti s tím případem cítili, a nastolit mezi tím nějaké paralely. Na emoce se přitom nesnaží působit skoro vůbec, je totiž velice chladný, psychologický a odtažitý.

Zároveň jde ale o film velice nevýrazný, nevyhraněný a nehluboký. Neříká nic nového a dokonce ani nic zajímavého – v tomto ohledu je dokonale zbytečný. Není ani příliš dobře natočený a herci nepředvádí nic úžasného, jeho námět není zrovna dvakrát atraktivní a zpracování je chatrné, hlavně co se týče vyprávění. Je to film, který ve vás nezanechá vůbec nic, nevryje se vám do paměti ani jedinou výraznější nebo povedenější scénou a po pár dnech si na něj už ani nevzpomenete. Sice rozhodně není hloupý a Michaelu Winterbottomovi se s ním pravděpodobně podařilo celkem konzistentně naplnit jistý záměr, ale co naplat, když je výsledek nezajímavý, neoslovující a nezvykle snadno zapomenutelný.