Pořád jsem to já (Still Alice) – Recenze – 80%

Pořád jsem to já je dramatem, o němž se mluví hlavně z toho důvodu, že za něj dostala Oscara za nejlepší výkon v hlavní roli Julianne Moore, která v něm velmi realisticky ztvárnila duševní i fyzickou proměnu ženy, jíž je krátce po oslavení padesátých narozenin (tedy nezvykle brzo) diagnostikováno předčasné bujení Alzheimerovy choroby.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Film pozůstává z interakce hlavní hrdinky jménem Alice s ostatními členy rodiny (manžel, tři dospělé děti), případně s dalšími lidmi z jejího okolí včetně děkana univerzity, na níž je zaměstnaná jako profesorka anglické lingvistiky (v čemž po určité době logicky kvůli zapomínání slov nemůže pokračovat). Alici všichni podporují, zatímco ona se ze všech sil snaží proces zapomínání zpomalit – trénuje si paměť, vytváří si různé mnemotechnické pomůcky, radí se s odborníky… Nicméně si je vědoma toho, že je potřeba připravit se i na nejhorší, a že za pár let třeba zapomene adresu svého bydliště, jména svých potomků, i tvář svého manžela.

Postupná ztráta paměti je ve filmu zachycena procedurálně již od prvních náznaků a následně se neustále zintenzivňuje po velice krátkých krůčcích, tudíž sledujeme Alici, jak si prožije všechny možné fáze této nemoci. Výkon Julianne Moore je v tomto ohledu nesmírně přirozený a uvěřitelný až do té míry, že se v její tváři skutečně znatelně zračí upřímná snaha vzpomenout si na určitá slova, věci a okamžiky, a palčivá bolest z toho, že se to tu a tam nepodaří. To utrpení a zahanbení, kterému musí čelit postupem času čím dál víc (třeba když zapomene, kudy se v jejím vlastním domě jde na záchod), dokáže naplno (a přitom nikoli exhibicionisticky) emocionálně prožít tak, že s ní divák automaticky soucítí, empaticky se vžívá do její role a fandí jí, aniž by přitom měl pocit, že je s ním nějak hrubě manipulováno. Nemám naprosto nic, co bych jejímu herectví vytkl. Je prostě a jednoduše skvělá.

S tím trochu souvisí to, že ostatní herci jsou záměrně upozaděni a hrají druhé až třetí housle odněkud z dálky. Alicin milující manžel Aleca Baldwina mi byl velmi sympatický, o dost méně už její dvě dcery – Kate Bosworth hraje takovou jízlivou a arogantní kravku, Kristen Stewart zas předvádí to samé, co vždycky, a není tím pádem moc zajímavá, přestože je to právě ona, kdo má po Julianne Moore nejvíc prostoru jak herecky, tak z hlediska charakterového vývoje své postavy.

Kromě toho je ještě snímek i velice dobře režírován dvojicí nezávislých filmařů, kteří jsou registrovanými partnery a natočili spolu už čtyři filmy, z nichž Pořád jsem to já je zdaleka nejlepší, zatímco ty předchozí jsou nepříliš výrazné a kvalitativně nic moc. Rozdíl bude pravděpodobně v tom, že tentokrát netočili podle vlastního námětu, nýbrž adaptovali osm let starou knižní předlohu, kterou napsala coby svůj literární debut úspěšná neuropatoložka Lisa Genova. V každém případě má jejich film konstantní tempo, inteligentní dialogy a dokonce i pár momentů překvapení, kdy si pohrává s očekáváním diváků v některých konkrétních scénách tím, že v nich poodhalí jejich předpokládatelný průběh, ale pak záměrně uhne jiným směrem k odlišnému vyznění.

Pořád jsem to já rozhodně není zábavný film, naopak je velmi smutný a neútěšný. Na druhou stranu je skutečně zdařilý a stojí za doporučení už kvůli vynikající Julianne Moore a závažnému tématu, které je zpracováno poměrně autenticky, věrohodně a zároveň tak, že z vás násilím nedoluje slzy.