Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy) – Recenze – 40%

Pestrobarvec petrklíčový je motýl. Stejně tak originální anglický název filmu odkazuje na typ motýla, nikoli na nějakého vévodu z Burgund, jak by se někdo mohl domnívat. Motýli se sice ve filmu vyskytují ve všech možných formách, ale jejich přítomnost není vlastně pro jeho postavy a zápletku až tak důležitá a jde spíš o leitmotiv s možností metaforického výkladu, který dokresluje atmosféru prostředí, v němž se tyto postavy pohybují.

Hrdinkami jsou dvě ženy středního věku, které žijí spolu v homosexuálním vztahu a provozují BDSM. Jedna z nich je na první pohled submisivní a uklízí po té dominantní, která ji za špatně odvedenou práci fyzicky trestá. Pak se ale ukáže, že dominantní je ve skutečnosti ta, co uklízí, a která nutí tu druhou k předehrávání předem připravených scénářů, které výše zmíněné prvky zahrnují. Přitom se stává patrným ten fakt, že obě ženy nejsou zcela na stejné vlně a přestože se navzájem milují, tak se jim nedaří najít ve svých hrách kompromis, který by vyhovoval oběma…

Příběh jako takový ale film nemá. Pokud je v něm něco jako příběhová linie, tak jedině ta, že jedna z žen by si ráda pořídila speciální postel s klecí, do níž by ji ta druhá mohla zavírat. Postel by se ale nestihla vyrobit do jejích narozenin, tudíž z objednávky sejde. Dotyčná tedy alespoň vyštrachá ve sklepě jakousi starou truhlu a nechá se prozatím zavírat do ní. Posléze však vyjde najevo, že to není úplně praktické řešení, které se navíc druhé z žen znelíbí, a tak tu truhlu zase odnesou. To je všechno. A má to dvě hodiny.

Pestrobarvec petrklíčový britského režiséra Petera Stricklenda je totiž artfilm. Je to umělecké pocitové drama, které se zabývá psychologií obou hrdinek a jejich neobvyklým vztahem. Je to nedějový film bez zvratů a bez pointy, jehož cílem je probouzet v divácích určité emoce a vybízet k zamyšlení. A to se mu sice daří, ale je poněkud náročné ho sledovat, protože se odehrává mimo čas a prostor, odkazuje na 40 až 50 let staré sexploatační snímky, které většinou nikdo nezná, obsahuje časté repetice (i poměrně dlouhých pasáží), jeho atmosféra je intelektuálně dekadentní a některé konkrétní scény jsou svým stylem a výtvarnou realizací silně na hranici abstrakce.

Jistě se najde nemalý počet diváků, kteří budou filmem nadšení a půjdou na něj do kina třikrát, aby ho mohli podrobně analyzovat, objevovat v něm všechny ty skryté citace, významy a interpretace, psát o něm dlouhé eseje a mít orgasmy z toho, když zjistí, že ty abstraktnější sekvence vlastně (pravděpodobně) vzdávají hold tomuto experimentálnímu krátkometrážnímu filmečku z roku 1963:

Já ale nejsem takový divák. Naopak mě obě hlavní hrdinky docela štvaly a vadilo mi mimořádně pomalé a nijak negradující tempo filmu, který nikam moc nesměřoval a navíc se opakoval, tudíž jsem musel některé scény vydržet víckrát, což se postupem času stalo poměrně trýznivým (obě ženy totiž recyklují své scénáře, tudíž jednu jejich předem připravenou, zhruba osmiminutovou scénku uvidíme téměř beze změn hned třikrát). Vadily mi bizarní dialogy, kdy je např. jedna z hrdinek naštvaná na tu druhou proto, že místo ní naleštila kozačky nějaké jiné ženě, zatímco ji ta druhá s pláčem prosí, aby jí to odpustila. Nechápal jsem, proč je tolik času věnováno odborným přednáškám o motýlech, které jsou tak odborné, že jim normální smrtelník prakticky nemůže rozumět, natož si z nich něco zapamatovat. Nebo vás snad zajímá, jak se liší pigmentové zbarvení na těle Perleťovce dvouřadého a Perleťovce severního (přičemž ve filmu se ohánějí i jejich latinskými názvy), a přijde vám to jako relevantní informace pro tento film?

V zobrazení sexuálních zálib dvou lidí, kteří jsou spolu v intimním vztahu dominanta a submisiva, je Pestrobarvec rozhodně věrohodnější a realističtější než Padesát odstínů šedi. Na druhou stranu se ale obešel takřka bez erotiky a čehokoli vzrušujícího – takže pokud by vám šlo o tohle, tak odejdete s prázdnou, protože se nedočkáte třeba ani náznaku odhalené bradavky. Je to proto, že režisér chtěl klást důraz na psychologii dvou jedinců s nekompatibilními sexuálními tužbami, a ne na laciné lesbické scény, jak sám uvedl.

Ostatně, ze sledování filmu jsem měl pocit, že jeho režisér dostál zcela beze zbytku své představě, a že natočil přesně to, co natočit chtěl. Asi tím pádem nebude špatným režisérem, ale bohužel natočil film, který je pro někoho úplně jiného, než jsem já. Kromě jeho práce pak mohu ocenit ještě řemeslnou stránku filmu a přesvědčivé herecké výkony obou hlavních protagonistek. Ale to je tak to jediné, co mohu na adresu tohoto filmu říct pozitivního.