Pestrobarvec petrklíčový je motýl. Stejně tak originální anglický název
filmu odkazuje na typ motýla, nikoli na nějakého vévodu z Burgund, jak by se
někdo mohl domnívat. Motýli se sice ve filmu vyskytují ve všech možných
formách, ale jejich přítomnost není vlastně pro jeho postavy a zápletku až tak
důležitá a jde spíš o leitmotiv s možností metaforického výkladu, který
dokresluje atmosféru prostředí, v němž se tyto postavy pohybují.
Hrdinkami jsou dvě ženy středního věku, které žijí spolu v homosexuálním
vztahu a provozují BDSM. Jedna z nich je na první pohled submisivní a
uklízí po té dominantní, která ji za špatně odvedenou práci fyzicky trestá. Pak
se ale ukáže, že dominantní je ve skutečnosti ta, co uklízí, a která nutí tu
druhou k předehrávání předem připravených scénářů, které výše zmíněné
prvky zahrnují. Přitom se stává patrným ten fakt, že obě ženy nejsou zcela na
stejné vlně a přestože se navzájem milují, tak se jim nedaří najít ve svých
hrách kompromis, který by vyhovoval oběma…
Příběh jako takový ale film nemá. Pokud je v něm něco jako příběhová
linie, tak jedině ta, že jedna z žen by si ráda pořídila speciální postel
s klecí, do níž by ji ta druhá mohla zavírat. Postel by se ale nestihla vyrobit
do jejích narozenin, tudíž z objednávky sejde. Dotyčná tedy alespoň vyštrachá
ve sklepě jakousi starou truhlu a nechá se prozatím zavírat do ní. Posléze však
vyjde najevo, že to není úplně praktické řešení, které se navíc druhé z žen
znelíbí, a tak tu truhlu zase odnesou. To je všechno. A má to dvě hodiny.
Pestrobarvec petrklíčový britského režiséra Petera Stricklenda je totiž
artfilm. Je to umělecké pocitové drama, které se zabývá psychologií obou
hrdinek a jejich neobvyklým vztahem. Je to nedějový film bez zvratů a bez pointy,
jehož cílem je probouzet v divácích určité emoce a vybízet k zamyšlení. A
to se mu sice daří, ale je poněkud náročné ho sledovat, protože se odehrává
mimo čas a prostor, odkazuje na 40 až 50 let staré sexploatační snímky, které
většinou nikdo nezná, obsahuje časté repetice (i poměrně dlouhých pasáží), jeho
atmosféra je intelektuálně dekadentní a některé konkrétní scény jsou svým stylem
a výtvarnou realizací silně na hranici abstrakce.
Jistě se najde nemalý počet diváků, kteří budou filmem nadšení a půjdou na
něj do kina třikrát, aby ho mohli podrobně analyzovat, objevovat v něm všechny
ty skryté citace, významy a interpretace, psát o něm dlouhé eseje a mít orgasmy
z toho, když zjistí, že ty abstraktnější sekvence vlastně (pravděpodobně) vzdávají
hold tomuto experimentálnímu krátkometrážnímu filmečku z roku 1963:
Já ale nejsem takový divák. Naopak mě obě hlavní hrdinky docela štvaly a vadilo
mi mimořádně pomalé a nijak negradující tempo filmu, který nikam moc nesměřoval
a navíc se opakoval, tudíž jsem musel některé scény vydržet víckrát, což se
postupem času stalo poměrně trýznivým (obě ženy totiž recyklují své scénáře,
tudíž jednu jejich předem připravenou, zhruba osmiminutovou scénku uvidíme
téměř beze změn hned třikrát). Vadily mi bizarní dialogy, kdy je např. jedna z hrdinek
naštvaná na tu druhou proto, že místo ní naleštila kozačky nějaké jiné ženě,
zatímco ji ta druhá s pláčem prosí, aby jí to odpustila. Nechápal jsem,
proč je tolik času věnováno odborným přednáškám o motýlech, které jsou tak
odborné, že jim normální smrtelník prakticky nemůže rozumět, natož si z nich
něco zapamatovat. Nebo vás snad zajímá, jak se liší pigmentové zbarvení na těle
Perleťovce dvouřadého a Perleťovce severního (přičemž ve filmu se ohánějí i
jejich latinskými názvy), a přijde vám to jako relevantní informace pro tento
film?
V zobrazení sexuálních zálib dvou lidí, kteří jsou spolu v intimním
vztahu dominanta a submisiva, je Pestrobarvec
rozhodně věrohodnější a realističtější než Padesát odstínů šedi. Na druhou stranu se ale obešel takřka bez erotiky a čehokoli
vzrušujícího – takže pokud by vám šlo o tohle, tak odejdete s prázdnou,
protože se nedočkáte třeba ani náznaku odhalené bradavky. Je to proto, že
režisér chtěl klást důraz na psychologii dvou jedinců s nekompatibilními sexuálními
tužbami, a ne na laciné lesbické scény, jak sám uvedl.
Ostatně, ze sledování filmu jsem měl pocit, že jeho režisér dostál zcela beze
zbytku své představě, a že natočil přesně to, co natočit chtěl. Asi tím pádem
nebude špatným režisérem, ale bohužel natočil film, který je pro někoho úplně
jiného, než jsem já. Kromě jeho práce pak mohu ocenit ještě řemeslnou stránku
filmu a přesvědčivé herecké výkony obou hlavních protagonistek. Ale to je tak
to jediné, co mohu na adresu tohoto filmu říct pozitivního.
Žádné komentáře:
Okomentovat