Je prostě báječná (She´s Funny That Way) – Recenze – 50%

Na americké komedii Je prostě báječná je nejzajímavější to, jak zcela otevřeně a přiznaně hlásá, že se snaží napodobit styl komedií, které se v Hollywoodu natáčely v jeho Zlaté éře, tedy především ve čtyřicátých, padesátých, potažmo šedesátých letech. Nalézat inspiraci v desítky let starých dílech klasické kinematografie a třeba na ně i odkazovat je samozřejmě v pořádku, spousta komedií to dělá úplně automaticky, aniž by to vyřvávaly do světa. Ale tady to v praxi funguje tak, že když postava Owena Wilsona cituje nějakou hlášku z filmu Cluny Brownová z roku 1946, tak na konci před závěrečnými titulky je vám scéna s touto hláškou z tohoto filmu puštěna, a ještě se tu objeví ve dvacetisekundovém cameu jistý slavný režisér a ve svém nesmyslném monologu ledabyle zmíní jeho název.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Pravděpodobně to bude souviset s tím, že film natočil pětasedmdesátiletý herec a režisér Peter Bogdanovich, jenž naposledy točil celovečerní film před čtrnácti lety (a předtím naposledy v roce 1993), navíc podle vlastního scénáře, který začal psát už v roce 2000. Do podvědomí mnoha lidí se zapsal v roce 1972 komedií Co dál, doktore?, která byla taktéž poctou klasickému Hollywoodu (a tam to fungovalo o dost lépe), a nyní se o třicet let později snaží o něco podobného. V tom také spočívá jeho štěstí, protože kdyby se pokoušel o něco současného, tak by pravděpodobně bylo mnohem víc znát, jak moc mu ujel vlak a jak neudržel prst na tepu doby. 

Děj filmu je tudíž vystavěn zejména na tom, co letělo ve čtyřicátých letech – absurdní náhody, (ne)šťastné shody okolností a trapná nedorozumění. Frčely i záměny, legrační kostýmy a vyostřené slovní přestřelky, ale těch tu zas tak moc není. Jinak se film ale odehrává v současnosti. Jeho zápletku však nejsem schopen příliš rozebírat, je v ní totiž příliš mnoho postav, které jsou propletené ad absurdum, a celé je to tak zašmodrchané, že z toho jde hlava kolem. Nastíním tedy alespoň základní postavy a vztahy mezi nimi.

Divadelní režisér Arnold (Owen Wilson) přijíždí do New Yorku, aby dohlížel na nazkoušení nové hry. Noc předtím (a před příletem manželky a dětí) stráví ve společnosti prostitutky Isabelly (Imogen Poots), která chce nechat eskortu a stát se herečkou. Následujícího dne dívka dorazí na casting a získá hlavní roli zrovna v té hře, kterou Arnold režíruje, a je konfrontována nejen s jeho ženou (která je také herečka), ale i s autorem hry, jenž se do ní zamiluje, přestože randí s vyšinutou psycholožkou Jane (Jennifer Aniston), k níž chodí na terapii jak Isabella, tak jakýsi senilní stařík, který je Isabellou chorobně posedlý od té doby, co byl jejím pravidelným klientem, a dokonce si na ni najímá soukromého detektiva, aby ji špehoval. A také se ukazuje, že Arnold si užíval s lehkými dívkami už dřív a dokonce vícekrát, a všechny se mu najednou začnou plést do cesty. A také je tam Rhys Ifans coby herec-svůdník, který ví o Arnoldově vášnivé noci s Isabellou a má zálusk na jeho ženu. No a teď se to všechno míchá a naráží do sebe v kolotoči nepravděpodobných a nepředpokládatelných situací.

Celý ten nesmírně spletitý a překombinovaný příběh je ještě orámován tím, že Isabella ho celý vypráví na nějakém pohovoru své budoucí zaměstnavatelce jako veselou příhodu ze života. Je to ale trošku divné, protože ho vypráví včetně pasáží, u kterých nebyla přítomna a nemohla tím pádem o jejich průběhu nic vědět…

Situace, v nichž dochází k nepravděpodobným setkáním různých lidí, kteří se setkat nechtějí, ale vlivem osudu a náhody na sebe přesto narážejí, jsou extrémně přitažené za vlasy. Protože jak moc velká to musí být náhoda, aby se hned čtyři na sobě nezávislé páry shodou okolností sešly v tu samou dobu ve stejné restauraci v New Yorku? Aby k takovým situacím vůbec mohlo dojít, tak si navíc scénář vypomáhá řadou berliček, takže např. Jane musí zcela iracionálně a nemotivovaně kývnout na pozvání na večeři od náhodného muže, aby vůbec mohla být součástí jednoho z těch čtyř párů…

Tím se dostáváme k závažnějším problémům, jako je nedostatek humoru. Vtipné jsou totiž výhradně jen ty pasáže, v nichž dochází k výše zmíněným nedorozuměním, nešťastným náhodám a situacím, ze kterých se hrdinové ze všech sil snaží nějak vybruslit nebo vylhat. Film se k nim ale musí nejprve složitě dopracovat, nicméně nemá nic, co by během té doby mohl nabídnout k zasmání. Prvních čtyřicet minut filmu je tím pádem prakticky bez humoru, protože se pouze seznamujeme s hrdiny, odhalujeme vztahy mezi nimi a sledujeme, jak si film komplikovaně připravuje podhoubí pro ztřeštěný děj.

Herci přitom nejsou špatní a většina jich pojala své role velmi přirozeně a sympaticky. Owen Wilson dokonce dokázal být roztomilý i přesto, že jeho Arnold ve filmu opakovaně podvádí svou manželku a neváhá si s ní a se svými dětmi telefonovat, zatímco si ve stejný okamžik objednává na hotel eskort. Imogen Poots je poměrně přesvědčivá i jako luxusní společnice, i jako talentovaná divadelní herečka z disfunkční rodiny, co dostala životní příležitost. Naopak úplně strašná je neurotická terapeutka Jennifer Aniston, která asi měla být legrační, ale místo toho působí jako vrcholně nesympatická hysterická kráva. Problém není ani tolik v teatrálním hereckém výkonu Jennifer, jako v tom, jak je její postava napsaná. Není vtipná ani trochu a místy je tak otravná, že ji máte chuť uškrtit.

Tu a tam jsou ta náhodná setkání už opravdu příliš překombinovaná a přehnaná a jak film ubíhá, tím je to horší. Už nestačí říct, že jde o detail, a že komedie přece nemusejí dávat dokonalý logický smysl, protože čeho je moc, toho je příliš. Ideologicky snímek také není zrovna dvakrát vyvedený – že tu bude prostituce omlouvána jako relativně počestná živnost, na které není nic špatného, se dalo čekat. Ale jaký má smysl počínání hlavního hrdiny, jenž z dobrodušnosti obdaruje každou prodejnou dívku, s níž strávil noc, značnou finanční sumou, aby dotyčná mohla dopřát svému životu restart a udělat ho lepším, když si pak jedna z nich za darované peníze zařídí živnost v podobě vlastního eskort servisu, a dá tím vzniknout ještě většímu počtu prostitutek?

Korunu tomu nasadí posledních pár minut, během nichž je film ukončený až příliš zbrkle a nahodile. Tvůrci navíc zcela nepochopitelně neváhali obětovat jedinou slibně se rozvíjející romantickou zápletku ve prospěch závěrečného vtípku, který se ale do filmu vůbec nehodí a působí dost strojeně a nesmyslně.

Je prostě báječná má své silné momenty, průměrných a nezajímavých momentů je ale daleko víc a některé konkrétní prvky jsou až k uzoufání nefungující a protivné. Je to škoda hlavně kvůli hercům, tohle obsazení totiž mělo mnohem větší potenciál. Takhle se sice u některých scén občas docela dobře zasmějete, nicméně celkově je snímek spíše rozporuplný a jistě se nabízí nemalý počet jiných, které jsou vtipnější, zábavnější a lépe natočené.