Na americké komedii Je prostě báječná
je nejzajímavější to, jak zcela otevřeně a přiznaně hlásá, že se snaží
napodobit styl komedií, které se v Hollywoodu natáčely v jeho Zlaté
éře, tedy především ve čtyřicátých, padesátých, potažmo šedesátých letech.
Nalézat inspiraci v desítky let starých dílech klasické kinematografie a třeba
na ně i odkazovat je samozřejmě v pořádku, spousta komedií to dělá úplně
automaticky, aniž by to vyřvávaly do světa. Ale tady to v praxi funguje tak,
že když postava Owena Wilsona cituje nějakou hlášku z filmu Cluny Brownová z roku 1946, tak na
konci před závěrečnými titulky je vám scéna s touto hláškou z tohoto filmu
puštěna, a ještě se tu objeví ve dvacetisekundovém cameu jistý slavný režisér a
ve svém nesmyslném monologu ledabyle zmíní jeho název.
Pravděpodobně to bude souviset s tím, že film natočil
pětasedmdesátiletý herec a režisér Peter Bogdanovich, jenž naposledy točil
celovečerní film před čtrnácti lety (a předtím naposledy v roce 1993), navíc
podle vlastního scénáře, který začal psát už v roce 2000. Do podvědomí
mnoha lidí se zapsal v roce 1972 komedií Co dál, doktore?, která byla taktéž poctou klasickému Hollywoodu (a
tam to fungovalo o dost lépe), a nyní se o třicet let později snaží o něco
podobného. V tom také spočívá jeho štěstí, protože kdyby se pokoušel o
něco současného, tak by pravděpodobně bylo mnohem víc znát, jak moc mu ujel
vlak a jak neudržel prst na tepu doby.
Děj filmu je tudíž vystavěn zejména na tom, co letělo ve čtyřicátých letech
– absurdní náhody, (ne)šťastné shody okolností a trapná nedorozumění. Frčely i
záměny, legrační kostýmy a vyostřené slovní přestřelky, ale těch tu zas tak moc
není. Jinak se film ale odehrává v současnosti. Jeho zápletku však nejsem
schopen příliš rozebírat, je v ní totiž příliš mnoho postav, které jsou
propletené ad absurdum, a celé je to tak zašmodrchané, že z toho jde hlava
kolem. Nastíním tedy alespoň základní postavy a vztahy mezi nimi.
Divadelní režisér Arnold (Owen Wilson) přijíždí do New Yorku, aby dohlížel
na nazkoušení nové hry. Noc předtím (a před příletem manželky a dětí) stráví ve
společnosti prostitutky Isabelly (Imogen Poots), která chce nechat eskortu a
stát se herečkou. Následujícího dne dívka dorazí na casting a získá hlavní roli
zrovna v té hře, kterou Arnold režíruje, a je konfrontována nejen
s jeho ženou (která je také herečka), ale i s autorem hry, jenž se do
ní zamiluje, přestože randí s vyšinutou psycholožkou Jane (Jennifer
Aniston), k níž chodí na terapii jak Isabella, tak jakýsi senilní stařík,
který je Isabellou chorobně posedlý od té doby, co byl jejím pravidelným
klientem, a dokonce si na ni najímá soukromého detektiva, aby ji špehoval. A
také se ukazuje, že Arnold si užíval s lehkými dívkami už dřív a dokonce
vícekrát, a všechny se mu najednou začnou plést do cesty. A také je tam Rhys
Ifans coby herec-svůdník, který ví o Arnoldově vášnivé noci s Isabellou a má
zálusk na jeho ženu. No a teď se to všechno míchá a naráží do sebe
v kolotoči nepravděpodobných a nepředpokládatelných situací.
Celý ten nesmírně spletitý a překombinovaný příběh je ještě orámován tím,
že Isabella ho celý vypráví na nějakém pohovoru své budoucí zaměstnavatelce
jako veselou příhodu ze života. Je to ale trošku divné, protože ho vypráví
včetně pasáží, u kterých nebyla přítomna a nemohla tím pádem o jejich průběhu nic
vědět…
Situace, v nichž dochází k nepravděpodobným setkáním různých lidí,
kteří se setkat nechtějí, ale vlivem osudu a náhody na sebe přesto narážejí,
jsou extrémně přitažené za vlasy. Protože jak moc velká to musí být náhoda, aby
se hned čtyři na sobě nezávislé páry shodou okolností sešly v tu samou
dobu ve stejné restauraci v New Yorku? Aby k takovým situacím vůbec
mohlo dojít, tak si navíc scénář vypomáhá řadou berliček, takže např. Jane musí
zcela iracionálně a nemotivovaně kývnout na pozvání na večeři od náhodného muže,
aby vůbec mohla být součástí jednoho z těch čtyř párů…
Tím se dostáváme k závažnějším problémům, jako je nedostatek humoru. Vtipné
jsou totiž výhradně jen ty pasáže, v nichž dochází k výše zmíněným
nedorozuměním, nešťastným náhodám a situacím, ze kterých se hrdinové ze všech
sil snaží nějak vybruslit nebo vylhat. Film se k nim ale musí nejprve
složitě dopracovat, nicméně nemá nic, co by během té doby mohl nabídnout k zasmání.
Prvních čtyřicet minut filmu je tím pádem prakticky bez humoru, protože se
pouze seznamujeme s hrdiny, odhalujeme vztahy mezi nimi a sledujeme, jak si
film komplikovaně připravuje podhoubí pro ztřeštěný děj.
Herci přitom nejsou špatní a většina jich pojala své role velmi přirozeně a
sympaticky. Owen Wilson dokonce dokázal být roztomilý i přesto, že jeho Arnold ve
filmu opakovaně podvádí svou manželku a neváhá si s ní a se svými dětmi
telefonovat, zatímco si ve stejný okamžik objednává na hotel eskort. Imogen
Poots je poměrně přesvědčivá i jako luxusní společnice, i jako talentovaná divadelní
herečka z disfunkční rodiny, co dostala životní příležitost. Naopak úplně
strašná je neurotická terapeutka Jennifer Aniston, která asi měla být legrační,
ale místo toho působí jako vrcholně nesympatická hysterická kráva. Problém není
ani tolik v teatrálním hereckém výkonu Jennifer, jako v tom, jak je její
postava napsaná. Není vtipná ani trochu a místy je tak otravná, že ji máte chuť
uškrtit.
Tu a tam jsou ta náhodná setkání už opravdu příliš překombinovaná a
přehnaná a jak film ubíhá, tím je to horší. Už nestačí říct, že jde o detail, a
že komedie přece nemusejí dávat dokonalý logický smysl, protože čeho je moc, toho
je příliš. Ideologicky snímek také není zrovna dvakrát vyvedený – že tu bude prostituce
omlouvána jako relativně počestná živnost, na které není nic špatného, se dalo
čekat. Ale jaký má smysl počínání hlavního hrdiny, jenž z dobrodušnosti obdaruje
každou prodejnou dívku, s níž strávil noc, značnou finanční sumou, aby
dotyčná mohla dopřát svému životu restart a udělat ho lepším, když si pak jedna
z nich za darované peníze zařídí živnost v podobě vlastního eskort
servisu, a dá tím vzniknout ještě většímu počtu prostitutek?
Korunu tomu nasadí posledních pár minut, během nichž je film ukončený až
příliš zbrkle a nahodile. Tvůrci navíc zcela nepochopitelně neváhali obětovat
jedinou slibně se rozvíjející romantickou zápletku ve prospěch závěrečného
vtípku, který se ale do filmu vůbec nehodí a působí dost strojeně a nesmyslně.
Je prostě báječná má své silné momenty, průměrných a nezajímavých
momentů je ale daleko víc a některé konkrétní prvky jsou až k uzoufání nefungující
a protivné. Je to škoda hlavně kvůli hercům, tohle obsazení totiž mělo mnohem
větší potenciál. Takhle se sice u některých scén občas docela dobře zasmějete, nicméně
celkově je snímek spíše rozporuplný a jistě se nabízí nemalý počet jiných,
které jsou vtipnější, zábavnější a lépe natočené.
Žádné komentáře:
Okomentovat