Českou komedii Vybíjená,
natočenou podle stejnojmenného románu Michala Viewegha, režíroval Petr Nikolaev
(Příběh kmotra, Lidice, Kousek nebe…), který
se s Vieweghovou látkou setkal už při natáčení Báječných let pod psa, svého tehdejšího celovečerního debutu.
Centrem dění je ve Vybíjené
(která se ve filmu hraje asi 30 vteřin) sraz spolužáků gymnázia po pětadvaceti
letech, na stejném místě, kde tehdy slavili úspěšnou maturitu. Večírek plný
klábosení a popíjení alkoholu se nese ve znamení sentimentálního vzpomínání na
staré časy, bilancování uplynulých let, hojení dávných šrámů a posmutnělých povzdechů
nad ztraceným mládím. Celé to svým vyzněním a atmosférou dost připomíná Sněženky a machry po 25 letech, ale jako
kdyby nikdy neexistovali první Sněženky a
machři.
Ve filmu se proplétá několik časových rovin. První se odehrává v současnosti,
kdy probíhá třídní sraz. Druhá se vrací v čase o více než čtvrtstoletí, do
doby, v níž byli hrdinové ještě nedospělí studenti (a hrají je mladí
herci). A pak tu jsou ještě krátké úlomky z období mezi tím, nicméně jen
málokdy jde poznat, jak hluboko v minulosti se v nich nacházíme,
protože herci nejsou nijak speciálně maskováni a vypadají pořád stejně staře. Film
není vyprávěn chronologicky, naopak neustále těká v čase tam a zpátky a pozůstává
z několika navzájem se proplétajících scének, z nichž některé jsou více
důležité a některé zas méně:
1) Hlavní
zápletkou se zdá být příběh tří kamarádů, Skippyho (Richard Genzer), Jeffa
(Michal Suchánek) a Toma (Ondřej Sokol), kteří zůstali přáteli dodnes a
nerozdělilo je ani to, že na škole všichni tři milovali spolužačku a „třídní
krásku“ Evu, která sice nejprve krátce zahořela láskou ke třídnímu učiteli
(Lukáš Vaculík), ale později si vzala Toma za manžela (v obou rovinách ji hrají
modelky – v současnosti Simona Krainová, v minulosti Linda Bartošová).
2) Vedlejší
zápletku tvoří nešťastné osudy dvou „třídních ošklivek“, o nichž vypráví ta z nich,
které se spolužáci smějí kvůli obřímu nosu (v současné rovině ji hraje Simona
Babčáková). Závidí spolužačkám jejich krásu a vymyslí si imaginárního přítele,
aby se před nimi mohla chlubit o vášnivých nocích s ním strávených. V tom
pokračuje až do naprostého absurdna, kdy například před celou třídou oznámí své
(neexistující) zasnoubení.
Hlavní problém je v tom, že všechny tyto zápletky mají podobu
nahodilých a víceméně náhodně sestříhaných útržků z různých časových
období, přičemž se proplétají totálně
chaoticky a na první pohled bez jasné struktury, která znemožňuje pochopení
mnoha aspektů filmu. Kolik dětí má vlastně postava Ondřeje Sokola? Jak došlo k jeho
sňatku s Evou, když ho od sebe mnoho let odháněla? Spala nakonec Eva se
svým učitelem? Proč měl pak dotyčný učitel na třídním srazu v aktovce místo
učebních pomůcek reklamní letáky, přišel snad o práci? Proč jezdí i po
letech Genzerova postava tajně za Evou, když se u ní dle svých slov jen kouká
na televizi???
Netuším, jestli je takhle chaotická a zmatená už knižní předloha, nebo
jestli byla tak strašlivě adaptovaná, nebo zdali se to tak zoufale podělalo až
v průběhu natáčení, případně při střihu. Výsledek je ale z hlediska vyprávění
každopádně katastrofální a pravděpodobně bych musel film vidět víckrát, různě
si ho pauzovat, zapisovat všechny možné informace a případně si u toho kreslit
grafy a časovou osu, aby mi vůbec docvakly všechny spojitosti a děj začal
konečně dávat smysl. Otázka zní, jestli by mi to pomohlo.
Spoustě těch scének navíc chybí pointy. Nosatá ošklivka lže svým
spolužačkám o neexistujícím milenci. Čekáte, že se to provalí. Ono se to
provalí, ty spolužačky řeknou: „My to tušily.“ a tím to hasne. Nic z toho.
Žádné ponaučení, žádná katarze. Nebo jiný příklad. Jeden z hrdinů např. tají
před ostatními, že je gay. Nikdo z jeho přátel se tuto skutečnost ale v průběhu
filmu nedozví. K čemu to tam teda bylo?
Řada pasáží je zas natočená způsobem, který je silně za hranicí parodie.
Třeba když někdo na srazu zahlásí: „Pamatujete, jak tehdy Eva poprvé přišla k nám
do třídy?“ Následuje střih na třídu plnou dospívajících žáků, kde učitelka
oznamuje příchod nové studentky, pročež se otevřou dveře a v nich se
objeví andělská bytost s plavými vlasy vlajícími ve větru, s dokonalou
postavou, čistou pletí, plnými rty a pevnými ňadry, která ve zpomaleném a
přesvětleném záběru prochází třídou, přičemž míjí zamilované kukuče hochů a
nenávistné pohledy dívek. Trapněji už to nešlo.
Nejen že Vybíjená není dostatečně
srozumitelná, ale ona není ani dostatečně vtipná, přestože jde o komedii.
Zhruba polovina všech dialogů se nese v melancholickém duchu smutnění nad
promeškaným životem, nad jednou nohou nakročenou v hrobě a nad zklamáním,
že se život nevyvíjel podle představ. To nemá s komedií nic společného.
Částečně to zachraňují hlášky a eskapády trojice Genzer-Suchánek-Sokol, kterých
je ale i tak poskrovnu a opravdu vtipné jsou jen sporadicky (a rozhodně nejde o
„partičkovský“ humor). Nahlas jsem se zasmál asi dvakrát, a co jsem tak
pozoroval sál naditý diváky (včetně herecké delegace), tak ten se nezasmál
víckrát než dvakrát tolik. To je na komedii sakra málo. Příběhy v ní obsažené
navíc mají až na výjimky ke komičnosti daleko a výsledným pocitem ze sledování Vybíjené je tím pádem jen směs
zmatenosti a zklamaní, doprovázená nechápavým vrtěním hlavy.
Že snímek nedrží pohromadě a rozpadá se do nepřehledného bordelu nelze
jednoduše omluvit tím, že jde přeci o neškodnou diváckou komedii, která se
snaží akorát bavit. Jednak Vybíjená
není kdovíjak zábavná a za druhé je natočená a vyprávěná takovým způsobem, že i
kdybyste se chtěli bavit, tak vám to zbytečně komplikovaně vystavěný děj
nedovolí, protože vás bude neustále nutit přemýšlet nad smyslem konkrétních
scén a nad jejich časovým určením. Hodit to za hlavu nelze, protože by to
znamenalo ignorantský nezájem o snahu vnímat filmové dílo, spojený s absolutní rezignací
diváka, jemuž ke štěstí úplně stačí to, že se dvakrát zažertuje s umělou vagínou,
že občas z plátna zazní nějaká ta sprosťárna, a že na vteřinu problesknou skrz
vodní hladinu bradavky Simony Krainové.
Vybíjená je tedy filmem velice neuspokojivým, co do množství
a kvality humoru, tak do celkové koherence příběhu a útržkovitého stylu
vyprávění. Připomíná skládanku, k níž někdo ztratil třetinu dílků a ty
zbylé se snažil násilím vecpat na místa, na která nebyly určeny. Ocenit se dá
sem tam nějaký vtípek, sem tam nějaká krátká epizodka, sem tam nějaký záblesk
hereckého výkonu. A také víceméně úspěšná snaha tvůrců najít pro své herecké
hvězdy adekvátní představitele jejich mladších já, kteří by jim byli vzhledově
co nejvíc podobní. Ale to je tak všechno.
Pozn.: Sokol hrál Jeffa, Suchánek Toma....máš to obráceně :)
OdpovědětVymazat