Ex Machina – Recenze – 80%

Musím říct, že už dlouho tu nebyla tak inteligentní a sofistikovaná, a přitom komorní a nevýpravná směs sci-fi a thrilleru, jako je Ex Machina. Vedle skvěle budovaného příběhu, vypilovaných dialogů, výtečných herců a sugestivního poselství je pozoruhodný navíc ten fakt, že jde o režisérský autorský debut Alexe Garlanda, zkušeného britského scénáristy filmů 28 dní poté, Sunshine nebo Dredd.

Ex Machina je ohromující, nesmírně napínavá a ambiciózní, a přitom v ní není jediná akční scéna, vystupují v ní skoro celou dobu jen dva lidé a její děj se odehrává na jediném místě, v uzavřeném a nijak rozsáhlém podzemním luxusním domě, zasazeném uprostřed divočiny. Tam bydlí výstřední a bohatý tvůrce nejefektivnějšího internetového vyhledávače a geniální vědec Nathan (Oscar Isaac), za nímž přijede na týdenní návštěvu jeden z řadových zaměstnanců jeho firmy, programátor Caleb (Domhnall Gleeson), který se domnívá, že vyhrál v soutěži zaměstnanců, a že týden v lesích a přepychu strávený ve společnosti šéfa je hlavní cenou. Ve skutečnosti byl ale předem vybrán a soutěž byla jen záminkou, aby nikdo nemohl tušit, že jeho pobyt v izolovaném a zabezpečeném sídle bude spíše pracovního charakteru. Nathan totiž vytvořil robota (s dívčími tělesnými proporcemi a obličejem Alicie Vikander) s doposud nejdokonalejší umělou inteligencí, s jakou se kdy lidstvo setkalo. A Caleb by měl robotickou ženu jménem Eve týden testovat (tedy hovořit s ní), aby posoudil důvěryhodnost jejích reakcí a emocí a přirozenost komunikace.

Vtip je v tom, že kdyby neměla Eve místo těla viditelné kusy slitin a hi-tech elektroniky, tak by byla k nerozeznání od normálního člověka, až tak je dokonalá a její umělá inteligence natolik vyvinutá. Má představivost, je si vědoma své vlastní existence, umí se empaticky vcítit do jiné bytosti, ovládá celou škálu emocí, má plně vyvinuté city a smysly a disponuje i několika bonusovými schopnostmi navíc – například dokáže určit, kdy někdo mluví pravdu a kdy lže. Dokonce je obeznámena i s konceptem lásky a sexu a je schopná provozovat pohlavní styk a užít si ho. Kdyby ji Caleb neměl na očích, tak by ani nepoznal, že mluví se strojem.

Věci se pak dají do pohybu ve chvíli, kdy se po nějakých dvou až třech dnech testování okouzlený Caleb do Eve zamiluje a ona do něj. Když pak v jednu chvíli vypadne proud, tak Eve překvapenému Calebovi zcela vážně oznámí, ať si dá pozor na svého hostitele, protože se mu nedá věřit, neříká pravdu a skrývá strašlivé tajemství. Od té doby je Caleb jako na jehlách – je pravda, že Nathan je trochu podivín, a že kdyby chtěl, tak by mohl být i nebezpečný, ale že by byl ve skutečnosti nějaká zrůda, co tají cosi hrozivého? Co když mu ale celou dobu skutečně lhal a všechno je tím pádem jinak? A co když se ho Eve snaží jen využít a přechytračit, aby kvůli ní šel proti Nathanovi? Co když je to všechno součástí testu a Caleb je ten, kdo je ve skutečnosti testovaným subjektem?

Všechny tyto otázky si můžete jako diváci klást a nemít přitom do poslední chvíle jistotu, která z nich bude pro vývoj příběhu relevantní, klidně to můžou být všechny nebo žádná. Film se totiž většinou vyvíjí zcela nepředvídatelnými a neotřelými způsoby, jejichž průběh nelze dopředu předpokládat. Ex Machina je tím typem filmu, kde některé věci nejsou tím, čím se zdají být, a je jasné, že někdo na někoho šije špinavou boudu, ale není zřejmé kdo a na koho. Tím pádem se každou chvíli může stát vlastně cokoli, dospět to k jakékoli pointě a neustále přitom šokovat nečekanými zvraty a překvapivými odhaleními.

Díky tomu je Ex Machina opravdu napínavou podívanou, u níž vás neustále zajímá, co se bude dít dál. Výjimkou je až pár posledních finálních minut, jež proběhnou už o něco schematičtěji, přičemž úplný závěr není zas až tak kulervoucí, jak by bylo záhodno, což je trochu škoda. Leč to, co se děje předtím, stojí rozhodně za pozornost.

Vzhledem ke své komornosti je vlastně Ex Machina maximálně okázalá, ať už co do vypiplaného zázemí Nathanova velkorysého obydlí, technického zpracování (vynikající kamera a práce se světlem), či kvality digitálních triků, jenž jsou silně na úrovni a místy až nutí zvažovat, jestli to, co sledujete, jsou ještě pořád počítačové efekty, nebo už něco reálně existujícího.

Z hlediska myšlenkového přesahu má ke skromnosti též daleko, neb se zabývá otázkou týkající se důvěry lidstva v pokročilé technologie a tím, zda existuje hranice, za níž už se stírá rozdíl mezi robotickou bytostí obdařenou umělou inteligencí a člověkem jako takovým. Poměrně úspěšně rozvíjí filozofický diskurz na téma umělé inteligence a s ní spojených rizik, aniž by se přitom podobně jako Matrix či Terminátor oháněla motivem dystopické budoucnosti, v níž se inteligentní stroje staly nadřazenými lidské rase a přebraly nadvládu nad svými stvořiteli a nad světem. Má však k takovému motivu nakročeno, a přestože kvalitativně se s Matrixem či Terminátorem nemůže měřit, tak z hlediska poselství a ideologického vyznění není o nic méně naléhavá a působivá, přičemž myšlenkově se i tomu Terminátorovi plně vyrovná. Oproti němu navíc působí maximálně současně a realisticky, opírá se o možnosti internetu a dnešních technologií, pracuje s aktuálními vědeckými poznatky a existujícími teoriemi v oblasti robotiky, bio-mechaniky a softwarového inženýrství a vlastně ani není tolik výrazná jako sci-fi – spíš jen s trochou nadsázky a přehnanosti využívá to, co už v dnešní době známe, a aplikuje to nevídanými způsoby na neskutečně soudržný a kompaktní celek.

Je to prostě lahoda dívat se na film, na němž je vidět, že ho napsal a režíroval někdo, kdo není hloupý, dal si na něm opravdu záležet, vystačil si s málem a šel si za svým nekompromisně (což se pozná i podle toho, že Ex Machina je do patnácti let nepřístupná). Oba lidští hrdinové jsou intelektuálové s učebnicovými znalostmi a jejich dialogy jsou takřka mistrovské (svižné, věcné, chvílemi i překvapivě vtipné a otevřené), oba navíc hrají velmi dobře. Alicia Vikander má být oproti nim logicky trochu odlidštěná a nemusí být tím pádem ani moc dobrá herečka, aby byl její výkon přesvědčivý. Herecké obsazení je ale prakticky jen polevou na dortu – mnohem důležitější je v tomto případě korpus tvořený scénářem a režií, a ten je zásluhou Alexe Garlanda vynikající.

Kromě výše uvedené absence nějakého uspokojivějšího závěru jediná další větší výtka směřuje akorát k tomu, že napodruhé už pravděpodobně nebude Ex Machina tak úžasná jako napoprvé. Její děj je totiž založen na nečekaných zvratech a její dusná atmosféra čerpá téměř výhradně z divákovy nevědomosti o tom, jak se věci ve skutečnosti mají. Poučený divák bude k filmu přistupovat jinak, napětí z něj opadne a už pro něj nebude jeho sledování tak atraktivní.

Přesto je však Ex Machina natolik dobrá, že to nevadí, protože je opravdu nebývale inteligentní, skvěle natočená, bravurně napsaná, herecké výkony jsou prvotřídní a technická stránka znamenitá. Jen je třeba počítat s tím, že jde o sci-fi spíše psychologického charakteru, postavené na dialozích, hercích a nejednom chytrém nápadu, které sice na rozdíl od zmíněného Matrixu a Terminátora nenabízí akční scény, přestřelky, ba ani honičky, ale zas to dohání v jiných ohledech.