Musím říct, že už dlouho tu nebyla tak inteligentní a sofistikovaná, a
přitom komorní a nevýpravná směs sci-fi a thrilleru, jako je Ex Machina. Vedle skvěle budovaného příběhu, vypilovaných dialogů,
výtečných herců a sugestivního poselství je pozoruhodný navíc ten fakt, že jde
o režisérský autorský debut Alexe Garlanda, zkušeného britského scénáristy
filmů 28 dní poté, Sunshine nebo Dredd.
Ex Machina je ohromující, nesmírně napínavá a ambiciózní, a
přitom v ní není jediná akční scéna, vystupují v ní skoro celou dobu
jen dva lidé a její děj se odehrává na jediném místě, v uzavřeném a nijak
rozsáhlém podzemním luxusním domě, zasazeném uprostřed divočiny. Tam bydlí výstřední
a bohatý tvůrce nejefektivnějšího internetového vyhledávače a geniální vědec Nathan
(Oscar Isaac), za nímž přijede na týdenní návštěvu jeden z řadových
zaměstnanců jeho firmy, programátor Caleb (Domhnall Gleeson), který se domnívá,
že vyhrál v soutěži zaměstnanců, a že týden v lesích a přepychu strávený
ve společnosti šéfa je hlavní cenou. Ve skutečnosti byl ale předem vybrán a
soutěž byla jen záminkou, aby nikdo nemohl tušit, že jeho pobyt v izolovaném
a zabezpečeném sídle bude spíše pracovního charakteru. Nathan totiž vytvořil
robota (s dívčími tělesnými proporcemi a obličejem Alicie Vikander) s doposud
nejdokonalejší umělou inteligencí, s jakou se kdy lidstvo setkalo. A Caleb
by měl robotickou ženu jménem Eve týden testovat (tedy hovořit s ní), aby
posoudil důvěryhodnost jejích reakcí a emocí a přirozenost komunikace.
Vtip je v tom, že kdyby neměla Eve místo těla viditelné kusy slitin a
hi-tech elektroniky, tak by byla k nerozeznání od normálního člověka, až
tak je dokonalá a její umělá inteligence natolik vyvinutá. Má představivost, je
si vědoma své vlastní existence, umí se empaticky vcítit do jiné bytosti,
ovládá celou škálu emocí, má plně vyvinuté city a smysly a disponuje i několika
bonusovými schopnostmi navíc – například dokáže určit, kdy někdo mluví pravdu a
kdy lže. Dokonce je obeznámena i s konceptem lásky a sexu a je schopná provozovat
pohlavní styk a užít si ho. Kdyby ji Caleb neměl na očích, tak by ani nepoznal,
že mluví se strojem.
Věci se pak dají do pohybu ve chvíli, kdy se po nějakých dvou až třech
dnech testování okouzlený Caleb do Eve zamiluje a ona do něj. Když pak v jednu
chvíli vypadne proud, tak Eve překvapenému Calebovi zcela vážně oznámí, ať si
dá pozor na svého hostitele, protože se mu nedá věřit, neříká pravdu a skrývá strašlivé
tajemství. Od té doby je Caleb jako na jehlách – je pravda, že Nathan je trochu
podivín, a že kdyby chtěl, tak by mohl být i nebezpečný, ale že by byl ve
skutečnosti nějaká zrůda, co tají cosi hrozivého? Co když mu ale celou dobu
skutečně lhal a všechno je tím pádem jinak? A co když se ho Eve snaží jen
využít a přechytračit, aby kvůli ní šel proti Nathanovi? Co když je to
všechno součástí testu a Caleb je ten, kdo je ve skutečnosti testovaným
subjektem?
Všechny tyto otázky si můžete jako diváci klást a nemít přitom do poslední
chvíle jistotu, která z nich bude pro vývoj příběhu relevantní, klidně to
můžou být všechny nebo žádná. Film se totiž většinou vyvíjí zcela nepředvídatelnými
a neotřelými způsoby, jejichž průběh nelze dopředu předpokládat. Ex Machina je tím typem filmu, kde
některé věci nejsou tím, čím se zdají být, a je jasné, že někdo na někoho šije
špinavou boudu, ale není zřejmé kdo a na koho. Tím pádem se každou chvíli může
stát vlastně cokoli, dospět to k jakékoli pointě a neustále přitom šokovat
nečekanými zvraty a překvapivými odhaleními.
Díky tomu je Ex Machina opravdu
napínavou podívanou, u níž vás neustále zajímá, co se bude dít dál. Výjimkou je
až pár posledních finálních minut, jež proběhnou už o něco schematičtěji, přičemž
úplný závěr není zas až tak kulervoucí, jak by bylo záhodno, což je trochu
škoda. Leč to, co se děje předtím, stojí rozhodně za pozornost.
Vzhledem ke své komornosti je vlastně Ex
Machina maximálně okázalá, ať už co do vypiplaného zázemí Nathanova velkorysého
obydlí, technického zpracování (vynikající kamera a práce se světlem), či
kvality digitálních triků, jenž jsou silně na úrovni a místy až nutí zvažovat, jestli to, co sledujete, jsou ještě pořád počítačové efekty, nebo už
něco reálně existujícího.
Z hlediska myšlenkového přesahu má ke skromnosti též daleko, neb se
zabývá otázkou týkající se důvěry lidstva v pokročilé technologie a tím,
zda existuje hranice, za níž už se stírá rozdíl mezi robotickou bytostí obdařenou
umělou inteligencí a člověkem jako takovým. Poměrně úspěšně rozvíjí filozofický
diskurz na téma umělé inteligence a s ní spojených rizik, aniž by se přitom
podobně jako Matrix či Terminátor oháněla motivem dystopické budoucnosti,
v níž se inteligentní stroje staly nadřazenými lidské rase a přebraly
nadvládu nad svými stvořiteli a nad světem. Má však k takovému motivu nakročeno,
a přestože kvalitativně se s Matrixem
či Terminátorem nemůže měřit, tak z hlediska
poselství a ideologického vyznění není o nic méně naléhavá a působivá, přičemž
myšlenkově se i tomu Terminátorovi plně
vyrovná. Oproti němu navíc působí maximálně současně a realisticky, opírá se o možnosti
internetu a dnešních technologií, pracuje s aktuálními vědeckými poznatky
a existujícími teoriemi v oblasti robotiky, bio-mechaniky a softwarového
inženýrství a vlastně ani není tolik výrazná jako sci-fi – spíš jen s trochou
nadsázky a přehnanosti využívá to, co už v dnešní době známe, a aplikuje
to nevídanými způsoby na neskutečně soudržný a kompaktní celek.
Je to prostě lahoda dívat se na film, na němž je vidět, že ho napsal a režíroval
někdo, kdo není hloupý, dal si na něm opravdu záležet, vystačil si s málem a šel si za svým
nekompromisně (což se pozná i podle toho, že Ex
Machina je do patnácti let nepřístupná). Oba lidští hrdinové jsou
intelektuálové s učebnicovými znalostmi a jejich dialogy jsou takřka
mistrovské (svižné, věcné, chvílemi i překvapivě vtipné a otevřené), oba navíc hrají velmi dobře. Alicia Vikander má být oproti nim
logicky trochu odlidštěná a nemusí být tím pádem ani moc dobrá herečka, aby byl
její výkon přesvědčivý. Herecké obsazení je ale prakticky jen polevou na dortu –
mnohem důležitější je v tomto případě korpus tvořený scénářem a režií,
a ten je zásluhou Alexe Garlanda vynikající.
Kromě výše uvedené absence nějakého uspokojivějšího závěru jediná další
větší výtka směřuje akorát k tomu, že napodruhé už pravděpodobně nebude Ex Machina tak úžasná jako napoprvé. Její
děj je totiž založen na nečekaných zvratech a její dusná atmosféra čerpá téměř výhradně
z divákovy nevědomosti o tom, jak se věci ve skutečnosti mají. Poučený
divák bude k filmu přistupovat jinak, napětí z něj opadne a už pro
něj nebude jeho sledování tak atraktivní.
Přesto je však Ex Machina natolik
dobrá, že to nevadí, protože je opravdu nebývale inteligentní, skvěle natočená,
bravurně napsaná, herecké výkony jsou prvotřídní a technická stránka znamenitá.
Jen je třeba počítat s tím, že jde o sci-fi spíše psychologického
charakteru, postavené na dialozích, hercích a nejednom chytrém nápadu, které sice
na rozdíl od zmíněného Matrixu a Terminátora nenabízí akční scény, přestřelky,
ba ani honičky, ale zas to dohání v jiných ohledech.
Žádné komentáře:
Okomentovat