Australský farmář Joshua Connor, jenž se specializuje na hledání vody
pomocí virgulí, ztratil během první světové války tři syny, kteří bojovali bok
po boku na straně Británie proti Osmanské říši (dnešnímu Turecku), konkrétně v bitvě
u Galipoli. Po smrti své zarmoucené a zlomené ženy se Joshua rozhodne vydat se
do Istanbulu, dopravit se na bývalé válečné území a pokusit se tam své potomky
nalézt…
 |
| Zdroj fotek: bontonfilm.cz |
Nejzajímavější na Cestě naděje je
to, že jde o režijní debut australského herce Russela Crowea, který se zároveň
obsadil do hlavní role. Zajímavé je i to, že se film věnuje válečnému
konfliktu, který je Austrálií považován za jeden z nejnešťastnějších,
přičemž skládá poctu jeho obětem. Méně zajímavá už je zmínka o příběhu
založeném na skutečných událostech, přičemž film je navíc adaptací
stejnojmenného románu – realitou je jen existence oné bitvy a pak jakéhosi dobového
dokumentu, v němž je zaznamenána návštěva jistého Australana, který údajně
přijel do Turecka hledat na Galipoli své padlé syny. Vojáci pro něj tehdy
udělali, co mohli, a nakonec ho poslali domů.
Nejenže je ve filmu Joshuovo pátrání výrazně úspěšnější, navíc okořeněné o
přátelství s tureckým generálem, ale ještě do něj přibyla romantická
zápletka mezi ním a místní majitelkou hotelu v Istanbulu (Olga Kurylenko).
Problém filmu přitom není v tom, že by jeho tvůrci ohýbali realitu přes
koleno, případně si do ní domýšleli vlastní zápletky. Problém je ten, že tak
činí bez ohledu na to, jak nevěrohodně pak celý film působí. Vyjma té podivné
romance je zdaleka nejkřečovitější už samotný způsob, jakým Joshua hledá kosti
svých potomků – chvíli se prochází po kopci, kde mohou být pod vrstvou hlíny
pohřbeny klidně stovky dalších těl, pak najednou zabodne do země klacek a řekne
„Tady kopejte.“ A vojáci kopou a nestačí se divit.
Těžko to svalovat na Joshuovu zkušenost s hledáním vody (přestože právě
to byl pravděpodobně záměr tvůrců, protože proč jinak by byl zrovna tento, pro
děj filmu jinak prakticky nevyužitý motiv, v úvodu snímku tak pracně budován?)
Vodu totiž Joshua hledal s virgulemi, které si s sebou do Turecka
nepřivezl, a ve vyprahlých kostech stejně žádná voda ke hledání nezbyla. Také
by se teoreticky dala celá ta událost vnímat jako boží záměr – Joshua mohl být
vedený Bohem, který nejenže mu pomohl najít tu správnou lokaci ke kopání, ale
ještě ho naváděl na správnou stopu prostřednictvím snů a zjevení. Na druhou stranu,
Joshua není prezentován jako dvakrát silně věřící, naopak mu na začátku filmu slizký
farář vyčiní za to, že už několik let nebyl v kostele…
Spíš bych však tyto zádrhele hodil na triko scénáristické neučesanosti a
režijní nezkušenosti Crowea, který svůj první film natočil kostrbatě a
neohrabaně, s množstvím opakujících se flashbacků z válečné vřavy (poměrně
naturalistických) a s nedostatkem vypravěčské dynamiky. Vypomáhá si naopak
přebytkem primitivně stereotypních vedlejších postav (zmíněný kněz, prvoplánově
roztomilý a zároveň nesnesitelně otravný chlapeček, cynický nepřející armádní
důstojník…), dějovými klišé a občasným závanem přehnané patetičnosti (třeba ve
scéně, kde hlavní hrdina sedí vedle hrobu a čte pohádku na dobrou noc).
Podezřelý je i casting Olgy Kurylenko. Jen si to představte – ukrajinská herečka
v roli Turkyně, která navíc umí perfektně anglicky…
O zajímavé nápady přitom není nouze. Moc hezké je např. společné putování
dvou generálů dříve znepřátelených stran po bývalém bojišti za účelem nalezení
mrtvých vojáků z obou táborů – oba ještě nedávno proti sobě stojící
generály tato událost sblíží, nehledě na to, že k sobě přistupují bez
předsudků a válečné tažení berou prostě jako práci podmíněnou rozkazy z vyšších
míst. V kontrastu proti tomu stojí postava Olgy Kurylenko, která ke svému australskému
hostovi přistupuje právě kvůli jeho původu nejprve s opovržením, a i když
se ledy mezi nimi nakonec přeci jen prolomí, tak si i nadále počíná kvůli
značným kulturním a společenským odlišnostem s nejvyšší obezřetností.
I námět Cesty naděje je vlastně
potenciálně velmi silný, leč vyprávěn je velmi slabě. Mnoho scén pravděpodobně mělo
působit velice dojemně, zejména pak závěr, nicméně emoce se prostě nedostavily.
Co se Russela Crowea týče, tak je mnohem lepší herec, než režisér. Vzhledem k tomu,
že jde o prvotinu, je však Cesta naděje
ještě celkem stravitelná. Otázka zní, jestli Crowe bude chtít časem natočit něco
dalšího a jestli mu to pak třeba půjde lépe…
Žádné komentáře:
Okomentovat