Padesát odstínů šedi asi není třeba sáhodlouze představovat. Knižní
trilogie se stala fenoménem a jedním z nejdiskutovanějších bestsellerů posledních
let a nemenší ohlas nyní budí i filmová adaptace jejího prvního dílu, která
měla už dávno před premiérou zajištěno, že vzhledem ke svému rozpočtu 40
milionů dolarů si s přehledem vydělá nejen na sebe, ale i na následující
dvě pokračování, kterým se jistojistě v budoucnu nevyhneme.
Knižní předloha, kterou mimochodem její autorka E. L. James začínala psát
jako fanouškovský blog inspirovaný sérií Twilight,
se mi vůbec nelíbila. Přišla mi jako laciný škvár a zbytečně velký rozruch
budící literární brak psaný velice primitivním jazykem a trpící neustálými
repeticemi (dokolečka se opakující ta samá slova, ty samé věty a ty samé
situace). Její děj připomínal vakuum a hlavní hrdinové byli nerealistickými karikaturami figurek z červené knihovny s povrchní psychologií. Přívlastek „knižního
porna“ si kniha vysloužila neprávem, protože erotické scény v ní obsažené
vyvolávaly méně vzrušení než amatérské erotické povídky na internetu.
S klidným svědomím tedy můžu říct, že film je lepší. Ale to neznamená,
že to je dobrý film.
Začátek ještě s trochou fantazie připomíná úvod nějakého porna.
Anastasia Steel (Dakota Johnson) je nesmělá a naivní studentka anglické literatury
těsně před promocí, romanticky založená panna, jíž by ani ve snu nenapadlo
myslet na sex. Náhodou zaskakuje za nemocnou kamarádku, aby udělala
rozhovor s mladým, pohledným, svalnatým, inteligentním a mega-sexy
miliardářem Christianem Greyem (Jamie Dornan), jehož posláním je vyléčit země
třetího světa z hladomoru. Při vstupu do jeho kanceláře samozřejmě zakopne
o práh a praští s sebou o podlahu. Po relativně trapném rozhovoru se
s Christianem ještě párkrát sejde neformálně, charismatický muž ji od sebe
však odrazuje. Nakonec z něj vypadne, že má fetiš na BDMS, není schopen být
součástí obyčejného vztahu zahrnujícího randění, květiny, ani žádnou jinou
formu romantiky, a se svými milenkami uzavírá dohody o mlčenlivosti a smlouvy,
jimiž se tyto ženy zavazují k účasti na sexuálních praktikách,
využívajících mimo jiné roubíky, rákosky, pouta, anální kolíky a vaginální
svorky.
Je poměrně symptomatické, že k naprosté většině výše zmíněných praktik
v průběhu filmu vůbec nedojde. Christian navíc neustále porušuje svá
vlastní pravidla, čímž se celá ta šaráda se smlouvami a jejich podepsáním jeví
zcela zbytečně. Jednu z hlavních zásad, že se svými milenkami nespí v jedné
posteli, poruší hned zkraje, neb je to to první, co s Anastasií ve svém
bytě udělá. Když jí pak ukáže svoje království a šokuje rázným: „Já nemiluju.
Já šukám. Tvrdě.“, tak působí téměř úsměvně, že ji hned vzápětí pomiluje tak
něžně, že něžněji už to nešlo. Brání si své soukromí jako pes hovězí kost, ale
pak se s Anastásií v pohodě nechá vyfotit do novin a seznámí ji se
svou rodinou.
Psychologická zápletka založená na tom, že Christian je zcela okouzlen
Anastasiinou nezkušeností a mravní čistotou a chtěl by jí dokonale ovládnout,
zatímco ona by ho ráda převychovala na romantického prince a měla s ním „normální“
vztah, je bohužel nefungující, protože postrádá hloubku a uvěřitelnost. Např.
není jasné, co by mělo být na Anastasii tak fascinujícího, že se kvůli ní sexy
miliardář bez mrknutí oka podvolí jejím požadavkům a rozhodne se změnit
své zaryté zvyklosti, když by bez problémů kdykoli mohl mít tucet jiných, které
by se mu rády vzdaly bez námitek.
Erotické scény, které jsou beze sporu tím hlavním lákadlem filmu, a které
zabírají zhruba 20 minut dvouhodinové stopáže, vyznívají poměrně dost cudně a nevzrušivě
(rozhodně jsou cudnější než v knize) a vždy končí dřív, než kterýkoli z hrdinů
stačí vyvrcholit. Občas jsou podivně zmateně sestříhané (hlavní hrdinka je v nich
na střídačku přivázána k různým typům nábytku). Anastasia je v nich sice
často nahá (díky bohu se oproti předloze holí v podpaží) a Christian je
často bez trika, ale jejich rozkroky ve filmu neuvidíte. Celé to působí jako
hodně jemné softporno, jenž je sice hezky nasnímané, umělecky nasvícené a jeho
protagonisté jsou hezcí lidé, ale že by z toho nadržené fanynky samou
rozvášněností tekly, jak se ozývá od různých šprýmařů na diskuzních fórech a
sociálních sítích, je dost nepravděpodobné.
Dost jsem se těšil na to, že Padesát
odstínů šedi naváže z hlediska vývoje kinematografie na erotická
dramata z osmdesátých let, na erotické thrillery z let devadesátých a
na sexuálně explicitní umělecké snímky a zanese tím variaci na tyto žánry do
mainstreamového filmu pro 21. století, leč se tak nestalo. Vášnivé jiskření
mezi hrdiny je omezeno na lačné pohledy a hluboké vzdychy, romantika tu není
skoro žádná (protože hlavní hrdina jí není schopen) a co do vzrušivosti a
vášnivosti sexuálních scén snímek výrazně zaostává i za více než dvacet let
starými filmy, jako byl třeba Základní
instinkt nebo Hořký měsíc. Ono
BDSM, které mohlo z celého projektu udělat něco výrazně zajímavějšího, je
výrazně zjednodušeno a téměř potlačeno. Vztah dominantního a submisivního
jedince, ve kterém má paradoxně veškerou moc v rukách ten submisivní,
protože může činnost dominantního kdykoli přerušit, je ve filmu omezen jen na to
méně podstatné, tedy na šlehání bičíky a plácání na zadek. Přitom mnohem lépe
natočených a výrazněji herecky prožitých scén podobného rázu jsme v posledních
letech mohli být svědky třeba v Trierově Nymfomance, Cronenbergově Nebezpečné
metodě a dávno předtím i v Shainbergově Sekretářce – která mimochodem vypráví o ženě, jenž se nechá zaměstnat
jako sekretářka u úspěšného právníka a propadne s ním do víru vášně a BDSM
vztahu. Ten právník se jmenuje Edward Grey. Náhoda?
Film natočila britská režisérka Sam Taylor-Johnson, pro níž je Padesát odstínů šedi jejím druhým
celovečerním filmem, a která započala svou kariéru na krátkometrážních
experimentálních snímcích (např. osmiminutovém záznamu toho, jak kamsi do nevadské
pouště dorazí nějaký chlapík, vyhoní si a pak je konec). V jejím podání
filmu zcela chybí tempo a dynamika je tu zprostředkována výhradně postelovými
scénami. K tomu si přidejte banální dialogy a ploché postavy házející po
sobě vilné pohledy (které zabírají většinu filmu) a vyjde vám sterilní nuda, z níž
si nejvíc užijete záběry na přepychové interiéry a luxusní doplňky Christianova
životního stylu. Viníkem je podle mě knižní předloha, ze které by se podařilo
udělat dobrý film jedině v tom případě, že by se na ni téměř rezignovalo,
zůstaly by jen koncepty postav a několik nejzásadnějších situací. Bohužel se
tak nestalo.
Příjemné je to, že film zredukoval v zájmu úspor skoro všechny
vedlejší postavy (protože v opačném případě by to nebyla jen nuda, ale nebetyčná
nuda) a omezil jejich výskyt na epizodní camea. Škoda je, že v tom nepokračoval
a nevyházel je z děje úplně. Například pasáž s návštěvou hrdinčiny matky
je zhola zbytečná (že se při ní z Christiana vyklube posedlý stalker, se
ve filmu neprobírá). Nepříliš využitou postavou je i Anastasiin kamarád José,
jenž ji na začátku pozve na svou výstavu fotografií, o čemž ale nadále nepadne už
ani slovo.
Závěr je samozřejmě useknutý v tom nejzajímavějším, v době, kdy mezi hrdiny poprvé dojde k vyhrocenějšímu konfliktu. Překvapení a znejistění divákova očekávání se ale nekoná – že se nakonec Anastasia s Christianem usmíří a vrátí k sobě, je na tuty jasné, protože o čem dalším by jinak byly ty další dvě knihy.
Závěr je samozřejmě useknutý v tom nejzajímavějším, v době, kdy mezi hrdiny poprvé dojde k vyhrocenějšímu konfliktu. Překvapení a znejistění divákova očekávání se ale nekoná – že se nakonec Anastasia s Christianem usmíří a vrátí k sobě, je na tuty jasné, protože o čem dalším by jinak byly ty další dvě knihy.
Žádné komentáře:
Okomentovat