Akční sci-fi sourozenců Wachowských funguje mezi premiérami tohoto týdne jako
protipól k filmu Big Eyes.
Zatímco Burtonovo drama o přehlížené malířce je takovým malým, jednoduchým a smysluplným
filmečkem, jenž má šanci okouzlit i starší generaci diváků zvyklou na pomalejší
a klidnější tempo vyprávění, tak Jupiter
vychází je megalomanskou, zběsilou, složitou a zcela dementní podívanou
založenou na efektech, kterou patřičně ocení převážně teenageři libující si v bezduchých
a nablýskaných slátaninách odehrávajících se ve fantaskních intergalaktických
světech.
Obyčejné děvče jménem Jupiter (Mila Kunis), do té doby žijící v Chicagu se
svou přistěhovaleckou rodinou a pracující jako nájemná uklízečka v luxusních
vilách, je unesena mimozemšťany na jinou planetu, kde se dozví, že je
reinkarnací královny vesmíru (nebo tak něco), a tím pádem má nárok na nadvládu nad
několika planetami ve všech možných soustavách, včetně Země. Zároveň zjišťuje,
že tyto planety slouží jako obrovské farmy, jejichž obyvatelé (v případě Země
lidé) jsou na nich pěstováni coby nic netušící dobytek určený k porážce a
jejich zabíjením královská šlechta a její odběratelé získávají tu nejcennější
surovinu vůbec, díky níž si mohou prodloužit život i o několik tisíciletí –
čas. Shodou okolností má k takové sklizni (rozumějte k nelítostnému vyhlazení
několika živočišných druhů) dojít zrovinka zanedlouho, přičemž dotyčné planety se
nacházejí ve vlastnictví tří potomků bývalé královny, kteří se jich nehodlají
vzdát…
K tomu je ale potřeba dodat, že v příběhu figuruje několik
desítek (ne-li stovek) různých mimozemských tvorů (mutanti, mluvící ještěři, marťanka
s velkýma ušima, nymfy, potetovaní nájemní zabijáci a mnoho dalších), mezi
nimiž vyniká Caine (Channing Tatum), brilantní lovec s vlčími geny,
uřezanými křídly a tryskobotami, který dělá jejímu veličenstvu Jupiter
bodyguarda. A také je tam bývalý strážce a Cainův nadřízený (Sean Bean), ti tři
dědicové, vedlejší zápletka se zpackaným prodejem vajíček hlavní hrdinky, včely,
které neumějí lhát, dinosauři, kruhy v obilí, akční scény, hrdinství,
láska a satirická pasáž odehrávající se na absurdně byrokratickém vesmírném úřadě,
jenž svými praktikami nápadně připomíná ty pozemské.
Nutno říct, že zpočátku (zhruba do půlky filmu) je docela těžké se v tom
všem zorientovat a je poměrně frustrující, že hlavní hrdinka to všechno chápe a
orientuje se v tom mnohem rychleji, než vy. Například ji vůbec nevzruší,
že se jí v mobilu objeví vyfocení mimozemšťané osahávající její kamarádku,
a když pak několikrát málem zemře během akční honičky poletujíc mezi
chicagskými mrakodrapy, načež je jí oznámeno, že je intergalaktickou královnou rozhodující
o budoucnosti obyvatel několika planet, tak jen kývne a jde si na úřad
vyzvednout královskou pečeť. Jako divák, na něhož se sesypala lavina informací,
jsem měl ale problém dát si dohromady, kdo je kdo, kdo je hodný a kdo je zlý,
kdo je na oko hodný a ve skutečnosti zlý, kdo pro koho pracuje a kdo pro koho
pracoval dřív a jaké má kdo motivace dělat to, co právě dělá. Po nějaké hodině
děje se to už víceméně srovnalo, příběh začal být poněkud šablonovitější, zapamatoval
jsem si tu spoustu jmen a pojmů a hlavně jsem si zvykl na to, že bez ohledu na
to, jaké nebezpečí hlavní hrdince hrozí, tak ji v poslední vteřině zachrání
vysvalený Channing Tatum a vymění si s ní nějakou polotrapnou zamilovanou hlášku
jako: „Nejsme si předurčeni, ty jsi královna a já napůl pes.“ „Já mám ale psy
ráda!“
Snaha Wachowských vytvořit komplexní a zcela nové universum, do kterého by
se divák rád vracel a chtěl se o něj podrobněji zajímat, se však bohužel míjí
účinkem. Příběh je (jak vám asi už došlo) úplně na hlavu, jeho hrdinové nejsou
dostatečně zajímaví, aby vám přirostli k srdci a záleželo vám na jejich osudech,
všechny ostatní postavy jsou pouhými jednorozměrnými figurkami a o hereckých
výkonech se nedá mluvit vůbec u nikoho. Jupiter
vychází tím pádem nejvíc ze všeho funguje jako metalízou natřená a
cingrlátky nazdobená pouťová atrakce za téměř 200 milionů dolarů. Jako
futuristická onanie cílící na první signální, která vás ale přestane zajímat ve
chvíli, kdy zjistíte, že všechny ty bizarní zbraně a dopravní prostředky, digitální
ufoni a členité vesmírné koráby jsou v ní použity zcela náhodně, a že
počítačové triky zdaleka nejsou všechno.
Pozoruhodné je i to, jak Wachowští nestoudně opět vykrádají sami sebe. V Matrixu se Neo dozvěděl pravdu
spočívající v tom, že lidstvo je pouhými bateriemi pro dodávání energie
vládnoucí armádě robotů, v Atlasu mraků
jídlonožka Sonmi odhalila, že její kolegyně jsou proháněny mlýnkem na maso za
účelem výroby proteinového krmiva, kterým se cpou společensky významnější
vrstvy, a k dost podobnému poznání dojde i Jupiter v tomto novém
kousku. Podivné je, že zatímco Neo se stal pro souboj proti systému Vyvoleným a
Sonmi povýšila na božstvo, tak Jupiter se v závěru snímku vrátí k utírání
prachu a k umývání záchodů bez ohledu na to, že formálně je vládkyní Země
a několika dalších světů.
Takže kolem a kolem – smysl to nedává, emoce na nule a méně originální už
to být nemohlo. Přesto coby akční sci-fi Jupiter
vychází vypadá a působí celkem dobře, hlavně díky přestřelené vizuální
podobě, která díky své srandovní nahodilosti a bizarnosti zahání nudu, i když
se na plátně zrovna neodehrává nic akčního. Je to takový maglajz splácaný ze
všeho možného, jehož tvůrci ztratili soudnost, přehnali to s ambicemi a
namísto infantilní šílené noční můry všech epileptiků, jakou byl Speed Racer, nebo něčeho s hlubším přesahem
v podobě Matrixu či Atlasu mraků se investovali do stupidního,
leč smrtelně vážného projektu, který se v jejich filmografii řadí mezi ty nejméně
povedené. Projektu, který na jedno zhlédnutí neurazí, k násobnému sledování
však nenabízí žádný důvod.
Žádné komentáře:
Okomentovat