Ghoul – Recenze – 60%

Tři američtí amatérští filmaři se vydávají na Ukrajinu, aby tam natočili pilotní díl dokumentárního seriálu o kanibalismu. V doprovodu svérázného průvodce, jeho sexy překladatelky a podezřelé vědmy/čarodějnice se ubytují v polorozpadlém stavení uprostřed strašidelného lesa, které patří údajnému masovému vrahovi Borisovi (se kterým se osobně setkají a on jim s příslibem rozhovoru ochotně půjčí klíče). Tam se jim náhodou podaří vyvolat ducha Andreje Čikatila – zvráceného kanibala, jenž během svého života zabil přes padesát obětí. Ten je v prokletém domě uvězní a začne je psychicky i fyzicky terorizovat…

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Z nějakého neznámého důvodu se tvůrci i distributor vehementně snaží tvrdit, že žánrem filmu Ghoul není horor, nýbrž „temný thriller“. Přitom ale nejde o nic jiného, než o variaci na Záhadu Blair Witch, REC, Grave Encounters a další jim podobné horory natočené ve stylu found footage (tedy ve stylu jakoby nalezeného skutečného záznamu nějakých reálných dokumentaristů). Jsou tam všechny adekvátní propriety – divní týpci, strašení, vyvolávání duchů a s tím spojené štrapáce, sex, zběsilé pobíhání po děsivém lese, mrtvoly, skryté kamery, démonem posedlá kočka, dunivá hudba, prvoplánové lekačky, noční vidění, nadpřirozené jevy, holínky, podzemní tunely i nemrtví kanibalové. Tak proč tvrdit, že to není horor?

Navíc je to český horor! Natočil ho Petr Jákl, bývalý kaskadér, který před pěti lety režijně debutoval kasovně úspěšným Kajínkem. S Ghoulem se mu povedl ještě o něco lepší kousek – odjel ho natáčet do autentických lokací na Ukrajinu, obsadil do něj autentické herce (film je tudíž v angličtině a v ruštině), opřel jeho děj o existenci reálného sovětského kanibala Čikatila (popraveného v roce 1994) a s výsledkem oslovil americké producenty, díky čemuž bude film distribuován v USA. To se českým filmařům povede málokdy.

Ke cti nám může sloužit i to, že Ghoul není úplně kreténský (jak jsem se zprvu obával), nýbrž že je plně srovnatelný s americkými béčkovými horory podobného typu, takže bude reprezentovat víceméně důstojně (např. je výrazně lepší, než obdobná Záhada hory mrtvých). Jistě, můžu Petru Jáklovi vyčítat, že se nesnažil být invenčnější a obecně jinačí, a že jen jednoduše okopíroval existující šablonu, ale co naplat, když ji okopíroval fakt docela dobře, díky čemuž snímek ve většině scén funguje tak, jak má. A to je to, co se počítá.

Už na Kajínkovi Petr Jákl ukázal, že řemeslná stránka filmu a tzv. production values mu problém nedělají. To se nyní v Ghoulovi zúročilo – vypadá sice lacině a scénář rozhodně nepatří mezi pozitiva, ale i s tím málem se podařilo vykouzlit takřka divy. Při mnoha scénách opravdu běhá mráz po zádech, vyvrhnuté vnitřnosti nevypadají trapně humpolácky, prostředí je dostatečně děsivé samo o sobě, atmosféra je často znatelně hutná, prakticky neznámí herci se upřímně snaží a hlavně – skoro vůbec to není nechtěně vtipné. Toho jsem se bál zdaleka nejvíc. A taky toho, že to bude nuda. Ale není. Během těch 86 minut jsem se prakticky nudit nestihl.

Druhá věc je, že ta šablona je znát opravdu hodně a příběh Ghoula je cokoli, jen ne chytře vystavěný. Opomenu to, že celá ta stylizace dodávající filmu vzezření reálného amatérského záznamu nepůsobí dostatečně věrohodně. Když je na začátku hrdinům vnucena vesnická vědma s tím, že je potřeba vzít ji s sebou, protože místní obyvatelé budou mluvit raději s ní než s cizinci, přičemž ale k žádnému jejímu kontaktu s jakýmikoli obyvateli vůbec nedojde, tak se to taky ještě dá překousnout. Že jsou hlavní hrdinové taková paka, že pro ukrácení času v obydlí vraha a kanibala je nenapadne nic lepšího, než vyvolávat duchy jeho obětí u dřevěného stolu, do kterého je vyrytý nápadný pentagram, to už trochu zavání. Ale že je následné paranormální aktivity nechají až do poloviny filmu ležérně ignorantské a nikoho z nich nerozruší ani to, že kamery začnou samy od sebe natáčet události, na které si nikdo z přítomných nepamatuje, to už je s podivem. Zlom nastane, až když se jim začnou na těle objevovat krvavé šrámy – to se z polohy „jsem v pohodě a dělám si z toho prdel“ v mžiku přepnou do polohy „ten duch nás všechny zabije, co budeme dělat, já nechci umřít“ a v té zůstanou až do konce filmu. To je trochu otravné.

Mnohem otravnější jsou však již obvyklé lekačky, kdy zpomalení kamery a ztišení zvuku jasně indikuje, že na vás něco vyskočí. Přestože to čekáte, tak se ale stejně leknete jako prase, protože to bafnutí je doprovázeno ohlušujícím zvukem, kterého se prostě nedá neleknout. I když ho má na svědomí třeba jen obyčejná kočka vyskakující zpoza rohu.

Také je trochu divné, že parta dokumentaristů vyrazí na Ukrajinu natáčet pořad o kanibalech, aniž by kdy v životě slyšela o tom nejslavnějším. Ale to bych asi chtěl moc. Také mě úplně neuspokojil závěr, jenž je sice patřičně vygradovaný, ale pravděpodobně jsem ho nepochopil, jak po projekci vyplynulo s diskuze s kolegou, který řešil stejný problém. Nakonec jsme se sice shodli na nějakém definitivním výkladu, ale ruku do ohně bych za něj nedal.

Celkově bych tedy snímek Ghoul hodnotil jako příjemné a mrazivé překvapení, jehož tvůrcům přeji mnoho úspěchů a gratuluji, že se jim podařilo natočit české dementní hororové béčko, které je plně srovnatelné s těmi americkými. V rámci tuzemské filmové produkce je to docela progres.

+ Ještě krátká technická poznámka, která s hodnocením nesouvisí. Film jsem viděl ve 2D, leč existují i kopie ve 3D. Nedokážu si však představit, jak to 3D bude fungovat, když:

1)      Zhruba polovina filmu se odehrává v noci.

2)      Jsou v něm často rychlé střihy.

3)      Kamera je věčně epilepticky roztřesená.

Tyto skutečnosti způsobí, že když si připlatíte za 3D brýle, tak v tmavých scénách nic neuvidíte, z rychlých střihů vás bude bolet hlava a z kamery házející sebou ze strany na stranu vám bude špatně. Ale každému podle jeho gusta.