Danielův svět – Recenze – 70%

Český dokument Danielův svět získal loni Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, nedávno byl s úspěchem promítán na filmovém festivalu v Berlíně a nyní se dočkal i distribuce v kinech. Tím jeho cesta po tuzemsku i po zahraničí ale zdaleka nekončí. Přitom jde o humanistický portrét mladého vysokoškolského studenta Daniela, nadějného samotářského spisovatele. Tak proč to pozdvižení?

Daniel je totiž pedofil. Je mu pětadvacet a je zamilovaný. Objektem jeho lásky ale není spolužačka z ročníku, nýbrž sedmiletý syn jeho známých, kteří o Danielově sexuální orientaci vědí a nechávají ho, aby si s jejich potomkem hrál, protože vědí, že mu neublíží.

 

Zdroj fotek: artcam.cz

Danielovi nedělá problém o své orientaci mluvit a sdílet problémy, které musí dennodenně řešit. Danielův svět to činí zcela mimořádným a překvapivě otevřeným dokumentem, jehož hlavní protagonista měl dost odvahy a nebál se propůjčit filmu svou tvář a identitu (za to opravdu všechna čest). Bez ní by to, obávám se, nefungovalo – snímek by pak místo humanistického poslání a ukazování, že Daniel je taky jenom člověk a ne žádné monstrum, jen posiloval zažité stereotypy a předsudky o pedofilech a „hlavní hrdina“, zahalený do bezpečného stínu anonymity a skrývající obličej ve tmě, by vyzníval spíš jako ubohý deviant a chudáček. Taky by to nefungovalo tak dobře, kdyby Daniel nebyl inteligentní a literárně nadaný a nebyl tím pádem schopný tak dobře popsat své pocity a myšlenky, případně nějak s odstupem zhodnotit, jak se postupem času vyvíjela jeho situace a jeho pohled na ni.

Diváka to pak dostává do pozice plné nejistoty, ve které se v konfrontaci s filmovým dílem příliš často neocitá. Vidí mladého a sebevědomého vysokoškoláka, který není hloupý, není bez talentu, vypadá celkem sympaticky (přinejmenším od chvíle, kdy si někdy ve dvou třetinách filmu konečně nechá ostříhat vlasy), má nadhled, vyjadřuje se srozumitelně a jeho argumentace má hlavu a patu. Pak je tu ale ještě ta informace, že ho vzrušují výhradně jen předpubertální chlapci, což celý ten obrázek nadějného mladého muže poněkud zamlžuje a znepříjemňuje. Není divu – filmů věnujících se homosexuálům či transsexuálům už bylo natočeno poměrně dost, zato pedofilům je potřeba tu cestičku ke společenské toleranci teprve postupně vyšlapat a otázka zní, jestli se taková věc podaří, či jestli se vůbec podařit může. Danielův svět každopádně v tomto směru dělá první krůčky.

Cílem dokumentu je přesvědčit diváka, že pedofilům jde o lásku v čisté a takřka platonické podobě, a že žádný pedofil by nepřipustil něco tak hrozného a pro obě strany traumatizujícího, jako je sex s dítětem (což zazní jak od Daniela, tak od jeho stejně orientovaných anonymních přátel). Ke štěstí jim úplně postačí, že mohou strávit pár chvil ve společnosti dítěte, do kterého jsou zamilovaní, a třeba si s ním hrát, nebo povídat, zkrátka být mu nablízku. Jsou smíření s tím, že nikdy v životě nebudou mít sex s někým, koho by opravdu milovali, že nikdy nezaloží rodinu, a že většinu své existence stráví samotářsky (případně v kruhu stejně smýšlejících přátel).

Také počítají s tím, že společnost se na ně vždy bude dívat z patra a s opovržením, bez ohledu na to, jaké míry pochopení se jim přitom dostane. Film však ironicky obsahuje jen ty pozitivní reakce. Když se Daniel přizná ke své orientaci přátelům, tak s tím nemají žádný problém. Velmi liberálně za zachová i ředitel Prague Pride, když se ho Daniel přijde osobně zeptat, jestli se může s přáteli zúčastnit pochodu s vlastním transparentem. S orientací svého syna se patrně srovnala i Danielova matka – když ale synek sem tam přijede na návštěvu, tak si přesto nemají moc co říct. Uvolněně působí i záběry na skupinku pedofilů, kteří nehybně stojí u dětského hřiště – tak dlouho, dokud jeden z nich neupozorní na jejich nápadnost. Jistá míra potlačování sebe sama a nemoc vyjít s pravdou ven se tak mísí jen v Danielových monolozích a v několika málo scénách, jako je ta, kdy Daniel musí schovávat nástěnku s fotkami dětí před instalatérem, který mu přišel opravit ohřívač v koupelně.

Nejpozoruhodnější je tím pádem na tomto dokumentu jeho netradiční a společensky diskutabilní téma a odvážný hlavní protagonista, který se nebál jít s kůží na trh. Formálně Danielův svět působí spíš hodně televizně (jde o celovečerní debut režisérky a scénáristky Veroniky Liškové, dříve šéfredaktorky časopisu Nový prostor) a jeho distribuci do kin vnímám spíš jako reklamu pro uvedení na dalších platformách a zejména pak v televizi, kdy už bude debata o něm pořádně rozšířená a více diváků bude vědět, co mají očekávat. Nedokážu si totiž představit, jak na něj budou proudit do kina davy, ochotné zaplatit přes sto korun za to, že ho budou moci vidět. Ani náznakem nevyvolává dojem atraktivnosti, technicky vypadá jako trochu lepší home-video, není ani moc dlouhý (75 minut) a ve svém snažení „polidštit“ objekt svého zájmu se zdá být poněkud jednostranný a zbytečně nekonfliktní, ač pro to může mít pochopitelné důvody. Také má spíš loudavější tempo a poohlédneme-li od netradičnosti a odvážnosti jeho námětu, tak není ani v jakémkoli ohledu strhující.

Danielův svět přesto nelze než bezvýhradně doporučit, protože to je důležitý dokument s důležitým poselstvím, které nabízí velké množství podnětů a otázek k zamyšlení. O jeho jedinečnosti v tomto případě nelze příliš pochybovat. Ale počítejte s tím, že to není moc veselé či zábavné pokoukání.