Český dokument Danielův svět
získal loni Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě,
nedávno byl s úspěchem promítán na filmovém festivalu v Berlíně a
nyní se dočkal i distribuce v kinech. Tím jeho cesta po tuzemsku i po zahraničí
ale zdaleka nekončí. Přitom jde o humanistický portrét mladého vysokoškolského studenta
Daniela, nadějného samotářského spisovatele. Tak proč to pozdvižení?
Daniel je totiž pedofil. Je mu pětadvacet a je zamilovaný. Objektem jeho
lásky ale není spolužačka z ročníku, nýbrž sedmiletý syn jeho známých,
kteří o Danielově sexuální orientaci vědí a nechávají ho, aby si s jejich potomkem
hrál, protože vědí, že mu neublíží.
Danielovi nedělá problém o své orientaci mluvit a sdílet problémy, které
musí dennodenně řešit. Danielův svět
to činí zcela mimořádným a překvapivě otevřeným dokumentem, jehož hlavní
protagonista měl dost odvahy a nebál se propůjčit filmu svou tvář a identitu
(za to opravdu všechna čest). Bez ní by to, obávám se, nefungovalo – snímek by pak
místo humanistického poslání a ukazování, že Daniel je taky jenom člověk a ne
žádné monstrum, jen posiloval zažité stereotypy a předsudky o pedofilech a „hlavní
hrdina“, zahalený do bezpečného stínu anonymity a skrývající obličej ve tmě, by
vyzníval spíš jako ubohý deviant a chudáček. Taky by to nefungovalo tak dobře,
kdyby Daniel nebyl inteligentní a literárně nadaný a nebyl tím pádem schopný
tak dobře popsat své pocity a myšlenky, případně nějak s odstupem zhodnotit,
jak se postupem času vyvíjela jeho situace a jeho pohled na ni.
Diváka to pak dostává do pozice plné nejistoty, ve které se v konfrontaci
s filmovým dílem příliš často neocitá. Vidí mladého a sebevědomého vysokoškoláka,
který není hloupý, není bez talentu, vypadá celkem sympaticky (přinejmenším od
chvíle, kdy si někdy ve dvou třetinách filmu konečně nechá ostříhat vlasy), má
nadhled, vyjadřuje se srozumitelně a jeho argumentace má hlavu a patu. Pak je
tu ale ještě ta informace, že ho vzrušují výhradně jen předpubertální chlapci,
což celý ten obrázek nadějného mladého muže poněkud zamlžuje a znepříjemňuje.
Není divu – filmů věnujících se homosexuálům či transsexuálům už bylo natočeno poměrně
dost, zato pedofilům je potřeba tu cestičku ke společenské toleranci teprve
postupně vyšlapat a otázka zní, jestli se taková věc podaří, či jestli se vůbec
podařit může. Danielův svět
každopádně v tomto směru dělá první krůčky.
Cílem dokumentu je přesvědčit diváka, že pedofilům jde o lásku v čisté
a takřka platonické podobě, a že žádný pedofil by nepřipustil něco tak hrozného
a pro obě strany traumatizujícího, jako je sex s dítětem (což zazní jak od
Daniela, tak od jeho stejně orientovaných anonymních přátel). Ke štěstí jim
úplně postačí, že mohou strávit pár chvil ve společnosti dítěte, do kterého
jsou zamilovaní, a třeba si s ním hrát, nebo povídat, zkrátka být mu
nablízku. Jsou smíření s tím, že nikdy v životě nebudou mít sex s někým,
koho by opravdu milovali, že nikdy nezaloží rodinu, a že většinu své existence
stráví samotářsky (případně v kruhu stejně smýšlejících přátel).
Také počítají s tím, že společnost se na ně vždy bude dívat z patra
a s opovržením, bez ohledu na to, jaké míry pochopení se jim přitom dostane.
Film však ironicky obsahuje jen ty pozitivní reakce. Když se Daniel přizná ke
své orientaci přátelům, tak s tím nemají žádný problém. Velmi liberálně za
zachová i ředitel Prague Pride, když se ho Daniel přijde osobně zeptat, jestli
se může s přáteli zúčastnit pochodu s vlastním transparentem. S orientací
svého syna se patrně srovnala i Danielova matka – když ale synek sem tam
přijede na návštěvu, tak si přesto nemají moc co říct. Uvolněně působí i záběry
na skupinku pedofilů, kteří nehybně stojí u dětského hřiště – tak dlouho,
dokud jeden z nich neupozorní na jejich nápadnost. Jistá míra potlačování
sebe sama a nemoc vyjít s pravdou ven se tak mísí jen v Danielových monolozích
a v několika málo scénách, jako je ta, kdy Daniel musí schovávat nástěnku
s fotkami dětí před instalatérem, který mu přišel opravit ohřívač v koupelně.
Nejpozoruhodnější je tím pádem na tomto dokumentu jeho netradiční a
společensky diskutabilní téma a odvážný hlavní protagonista, který se nebál jít
s kůží na trh. Formálně Danielův
svět působí spíš hodně televizně (jde o celovečerní debut režisérky a
scénáristky Veroniky Liškové, dříve šéfredaktorky časopisu Nový prostor) a jeho distribuci do kin vnímám spíš jako reklamu pro
uvedení na dalších platformách a zejména pak v televizi, kdy už bude
debata o něm pořádně rozšířená a více diváků bude vědět, co mají očekávat. Nedokážu
si totiž představit, jak na něj budou proudit do kina davy, ochotné zaplatit přes
sto korun za to, že ho budou moci vidět. Ani náznakem nevyvolává dojem
atraktivnosti, technicky vypadá jako trochu lepší home-video, není ani moc
dlouhý (75 minut) a ve svém snažení „polidštit“ objekt svého zájmu se zdá být
poněkud jednostranný a zbytečně nekonfliktní, ač pro to může mít pochopitelné
důvody. Také má spíš loudavější tempo a poohlédneme-li od netradičnosti
a odvážnosti jeho námětu, tak není ani v jakémkoli ohledu strhující.
Danielův svět přesto nelze než bezvýhradně doporučit, protože
to je důležitý dokument s důležitým poselstvím, které nabízí velké
množství podnětů a otázek k zamyšlení. O jeho jedinečnosti v tomto případě
nelze příliš pochybovat. Ale počítejte s tím, že to není moc veselé či
zábavné pokoukání.
Žádné komentáře:
Okomentovat