Big Eyes – Recenze – 60%

Margaret Keane je dodnes žijící americká malířka, která se v padesátých a šedesátých letech proslavila po celém světě svými obrazy, na nichž jsou zachyceny děti s obrovskýma očima. Resp. proslavil se jimi její manžel Walter, jenž práci své ženy po dlouhé roky vydával za svou vlastní a připsal si tak všechny zásluhy, o které se s ním Margaret v roce 1970 přela soudně a spor vyhrála. Nyní se o tomto období jejího života rozhodl natočit celovečerní film režisér Tim Burton (který ji už delší dobu obdivuje, má svou vlastní sbírku jejích obrazů a nedá se upřít, že by se jí nenechal inspirovat, přinejmenším ve své animované/loutkové tvorbě).

Snímek Big Eyes je v jistém ohledu odklonem od Burtonovy obvyklé tvorby – není nijak vizuálně extravagantní, jeho hrdinové jsou relativně obyčejní lidé prožívající relativně normální příběh a po Johnny Deppovi tentokrát ani památky. Zůstal akorát Burtonův dvorní skladatel Danny Elfman a nebýt toho, že hlavní hrdinka má tu a tam bizarní vidiny, v nichž se její malůvky projektují do reality, takže na ni kolemjdoucí zírají nepřirozeně velkýma očima, což působí dosti strašidelně a přesně v Burtonově stylu, tak byste nikdy neřekli, že jde o film od tvůrce Sweeneyho Todda, Střihorukého Edwarda a Alenky v říši divů. Podobně jako byste nikdy neřekli, že David Lynch natočil Příběh Alvina Straighta.

V roli křehké, stydlivé a talentované Margaret se skví Amy Adams (oceněná za svůj výkon Zlatým Glóbem a nominací na Oscara) a jejího excentrického muže si zahrál Christoph Waltz (na Zlatý Glóbus pouze nominovaný). Oba svým herectvím prezentují charaktery svých postav celkem jednoznačně – ona je tichá, nejistá, skromná a v nitru trpící, zatímco on je šarmantní bonviván, užvaněný obchodník a promotér poháněný chamtivostí. Zatímco Amy působí celkem přirozeně, tak Christoph ve svém projevu strašlivě přehrává, až je to místy otravné. Kdyby náhodou někomu hned nedošlo, že se z postavy Waltera v průběhu filmu vyklube lhář a podvodník, tak Christoph ho navíc hraje jako typickou karikaturu padoucha, na kterého mají diváci instinktivně bučet a házet shnilá rajčata pro jeho falešný úsměv už od samého začátku a později se smát jeho komické neschopnosti dál ututlávat pravdu. V závěru snímku je už definitivně degradován do pozice neschopného a pitvořícího se šaška, který si slyšení u soudu plete s klauniádou. Oproti němu postava Margaret alespoň prožívá nějaká dilemata a vnitřní pnutí vycházející z toho, že vědomě (a částečně pod nátlakem) maluje další a další obrazy, díky nimž je místo ní provolávána sláva jejímu muži, ale zároveň si uvědomuje, že ona sama by plody své práce tak dobře na veřejnosti prodat nesvedla. Oproti ní je Walter až příliš schematickou a plochou postavou.

A podobně schematický a plochý je ostatně celý film. Jeho děj je velice jednoduchý a postrádá moment překvapení, a aby toho nebylo málo, tak Burton si ještě navíc celkem zbytečně a amatérsky vypomáhá (naštěstí velmi sporadicky) povrchním komentářem vypravěče, popisujícím, co postavy na plátně dělají a co cítí, aby se nestalo, že divákovi náhodou něco nedojde. Existence některých vedlejších postav je záhadou – kromě ústřední dvojice se jako nezbytná jeví Margaretina dcera (v pozdější fázi filmu vystupující jako stereotypní dospívající teenager), majitel restaurace (Danny Houston), který se postará o nakopnutí úspěchu obou manželů, a samolibý kritik umění, který zapříčiní pravý opak. Avšak postava Margaretiny kamarádky či nesympatický majitel galerie (Jason Schwartzman) sice nejprve vypadají nesmírně důležitě, ale ničím zásadním do příběhu nakonec nevstoupí, přestože by k tomu měli nejednu možnost i jasnou motivaci.

Největším pozitivem filmu Big Eyes je, že se díky němu dozvíte o existenci malířky, o níž jste možná doposud neměli tušení, a nahlédnete pod pokličku toho, co si musela prožít, pokud si chtěla za svými výtvory stát. V Burtonově portfoliu nejde o žádné veledílo – Big Eyes je spíš takovým malým a po vzoru Margaret skromným filmečkem, který jde divákovi dost na ruku ve snaze být příjemným a líbivým, i co se týče optimistického vyznění na téma „spravedlnost vždy zvítězí“, přestože pojednává o poměrně dramatickém období malířčina života a o vážných problémech, se kterými se v té době musela potýkat.