Slídil (Nightcrawler) – Recenze – 90%

Lou (Jake Gyllenhaal) je noční ptáče, které se snaží vydělat si na živobytí všemi dostupnými prostředky, a protože práci se mu najít nedaří, tak prodává do sběru ukradené drátěné ploty a plechy. Pak objeví svět nezávislých reportérů na volné noze, kteří po nocích jezdí autem po městě, odposlouchávají policejní vysílačky a natáčejí všemožné dopravní nehody, vraždy a různé další policejní případy a natočené nahrávky pak prodávají do televizí, které je použijí jako doprovodný materiál do televizního zpravodajství. Lou si koupí kameru a zjistí, že je v této aktivitě nebývale dobrý. Dokonce se uchytí u jedné okrajové televize a začne jí dodávat videonahrávky pravidelně, čímž započne jeho kariérní vzestup.

Vtip je totiž v tom, že televizní stanice (zastoupená stárnoucí, ale nebývale dravou ředitelkou Ninou v podání Rene Russo) samozřejmě pase po těch nejaktuálnějších, nejodvážnějších a nejkrvavějších záběrech, protože jen s takovými si zajistí dostatečnou sledovanost. Naštěstí pro ni je Lou psychopat s minimální úrovní morálky a velmi sníženým pudem sebezáchovy, takže se neostýchá strkat objektiv zbídačeným obětem havárie až do obličeje, manipulovat s mrtvými těly na místě činu automobilové bouračky tak, aby lépe vynikla v záběru, či se riskantně vloupat do luxusní rezidence, kde masoví vrazi před několika málo okamžiky vystříleli celou rodinu. Díky tomu je jím natočený materiál opravdu brutální, mnohdy i šokující a často velmi unikátní, a tím pádem žádoucí.

Film, který se okázale zabývá psychologií hlavního hrdiny, pak pozůstává z toho, jak se Lou postupně zdokonaluje ve své profesi, jak zažívá rychlý start kariéry, pro kterou neváhá jít přes mrtvoly, vyhrožování a neskrývanou manipulaci, jak neohroženě a s rádoby přátelským úsměvem terorizuje svou zaměstnavatelku i zoufalého stážistu, kterého si najme na výpomoc, a jak si připravuje své mistrovské dílo – zinscenování policejní přepadovky s několika úmrtími tak, aby měl jako jediný ty nejlepší záběry.

V souvislosti se Slídilem se bude pravděpodobně nejvíc mluvit o Gyllenhaalovi v hlavní roli, neb jeho výkon je uhrančivý a strhující. Mnohými oblíbený herec v něm totiž hraje slizkého a ulízaného samotářského psychopata a sociopata, ze kterého jde hrůza. Je inteligentním jedincem, který se nezastaví před ničím, aby dosáhl svého cíle. Je odhodlaný, výmluvný, jasně se vyjadřuje a vypadá všímavě a bystře. Přitom je ale vyzáblým a vykuleným uzlíčkem špatných vlastností – neustále lže, bez okolků terorizuje své okolí, postrádá jakékoli city i morálku a je vlastně zkažený až do morku kostí. Jake Gyllenhaal ho hraje naprosto přesvědčivě a i přes všechen ten hnus se mu daří dodat své postavě něco, díky čemuž k němu vlastně divák může cítit jisté sympatie, ač se to může zdát vzhledem k vyřčenému nepravděpodobné. Snad je to tím, že jeho anti-hrdina reprezentuje zoufalství současného uchazeče o zaměstnání ve společnosti s rozpadajícím se systémem, nedostatkem pracovních míst a úpadkem mravních hodnot někam do bodu mrazu. Tím, že sám ze sebe udělá cenné zboží, se ocitne v očích zastupitelky televizního vysílání potřebným a dostane se mu tak do ruky trumf v podobě nesmlouvavého vyjednávání o pracovních podmínkách za přispění drzé manipulace, vykořisťování a psychického nátlaku, čímž dá společnosti, reprezentované „zlými korporacemi a senzacechtivými médii“, ochutnat jejich vlastní medicínu.

Slídil tedy v první řadě funguje jako napínavý a temný thriller s nepříliš předvídatelným dějem, pomalejším tempem vyprávění, působivou dusnou atmosférou nočního Los Angeles, nebezpečným šílencem v popředí, chytře vystavěným scénářem a zdatnou režií debutujícího amerického režiséra (a o něco zkušenějšího scénáristy) Dana Gilroye. V druhé řadě plní svůj účel jako ostrá satyra na dnešní dobu a zejména pak na televizní zpravodajství, které je zde silně kritizováno jako přehnaně manipulativní, záměrně oblbující a pasoucí po reportážích o nehodách, krveprolitích a neštěstích všeho druhu s cílem vyvolat v lidech pocity nejistoty a strachu. Film se v tomto strefuje přímo do černého a působí díky tomu velice aktuálně a živě. Lou do tohoto světa perfektně zapadá, protože ironicky jen ten, kdo se nenechá svázat soucitem, emocemi a vnitřním cítěním, se může v takovém prohnilém a bezcitném světě plném násilí, zla a bezpráví uplatnit a dopřát si kariérní postup. Lou je v tomto ohledu nedílnou součástí moderní společnosti a zároveň dokonalým symbolem její degradace. Společnosti, v níž oním titulním slídilem je nejen on, ale všichni její členové.

Danu Gilroyovi se ve Slídilovi podařilo udeřit hřebíček na hlavičku a naservírovat divákovi velmi současně působící snímek, který je inteligentní, propracovaný, ve všech ohledech konzistentní, řemeslně a technicky na výši a s výraznými hereckými výkony a režií. Nicméně by neškodilo, kdyby šel ještě o trochu dál a přišel s ještě o něco vymazlenějšími závěrečnými zvraty, které by se postaraly o ještě mrazivější a více šokující finiš.