Lou (Jake Gyllenhaal) je noční ptáče, které se snaží vydělat si na živobytí
všemi dostupnými prostředky, a protože práci se mu najít nedaří, tak prodává do
sběru ukradené drátěné ploty a plechy. Pak objeví svět nezávislých reportérů
na volné noze, kteří po nocích jezdí autem po městě, odposlouchávají policejní
vysílačky a natáčejí všemožné dopravní nehody, vraždy a různé další policejní
případy a natočené nahrávky pak prodávají do televizí, které je použijí jako
doprovodný materiál do televizního zpravodajství. Lou si koupí kameru a zjistí,
že je v této aktivitě nebývale dobrý. Dokonce se uchytí u jedné okrajové
televize a začne jí dodávat videonahrávky pravidelně, čímž započne jeho
kariérní vzestup.
Vtip je totiž v tom, že televizní stanice (zastoupená stárnoucí, ale
nebývale dravou ředitelkou Ninou v podání Rene Russo) samozřejmě pase po
těch nejaktuálnějších, nejodvážnějších a nejkrvavějších záběrech, protože
jen s takovými si zajistí dostatečnou sledovanost. Naštěstí pro ni je Lou
psychopat s minimální úrovní morálky a velmi sníženým pudem sebezáchovy, takže
se neostýchá strkat objektiv zbídačeným obětem havárie až do obličeje, manipulovat
s mrtvými těly na místě činu automobilové bouračky tak, aby lépe vynikla v záběru,
či se riskantně vloupat do luxusní rezidence, kde masoví vrazi před několika
málo okamžiky vystříleli celou rodinu. Díky tomu je jím natočený materiál
opravdu brutální, mnohdy i šokující a často velmi unikátní, a tím pádem
žádoucí.
Film, který se okázale zabývá psychologií hlavního hrdiny, pak pozůstává z toho,
jak se Lou postupně zdokonaluje ve své profesi, jak zažívá rychlý start kariéry,
pro kterou neváhá jít přes mrtvoly, vyhrožování a neskrývanou manipulaci, jak neohroženě
a s rádoby přátelským úsměvem terorizuje svou zaměstnavatelku i zoufalého
stážistu, kterého si najme na výpomoc, a jak si připravuje své mistrovské dílo –
zinscenování policejní přepadovky s několika úmrtími tak, aby měl jako
jediný ty nejlepší záběry.
V souvislosti se Slídilem se
bude pravděpodobně nejvíc mluvit o Gyllenhaalovi v hlavní roli, neb jeho
výkon je uhrančivý a strhující. Mnohými oblíbený herec v něm totiž hraje
slizkého a ulízaného samotářského psychopata a sociopata, ze kterého jde
hrůza. Je inteligentním jedincem, který se nezastaví před ničím, aby dosáhl
svého cíle. Je odhodlaný, výmluvný, jasně se vyjadřuje a vypadá všímavě a
bystře. Přitom je ale vyzáblým a vykuleným uzlíčkem špatných vlastností –
neustále lže, bez okolků terorizuje své okolí, postrádá jakékoli city i morálku
a je vlastně zkažený až do morku kostí. Jake Gyllenhaal ho hraje naprosto přesvědčivě
a i přes všechen ten hnus se mu daří dodat své postavě něco, díky čemuž k němu
vlastně divák může cítit jisté sympatie, ač se to může zdát vzhledem k vyřčenému
nepravděpodobné. Snad je to tím, že jeho anti-hrdina reprezentuje zoufalství
současného uchazeče o zaměstnání ve společnosti s rozpadajícím se systémem,
nedostatkem pracovních míst a úpadkem mravních hodnot někam do bodu mrazu. Tím,
že sám ze sebe udělá cenné zboží, se ocitne v očích zastupitelky televizního
vysílání potřebným a dostane se mu tak do ruky trumf v podobě nesmlouvavého
vyjednávání o pracovních podmínkách za přispění drzé manipulace, vykořisťování
a psychického nátlaku, čímž dá společnosti, reprezentované „zlými korporacemi a
senzacechtivými médii“, ochutnat jejich vlastní medicínu.
Slídil tedy v první řadě funguje jako napínavý a
temný thriller s nepříliš předvídatelným dějem, pomalejším tempem
vyprávění, působivou dusnou atmosférou nočního Los Angeles, nebezpečným šílencem
v popředí, chytře vystavěným scénářem a zdatnou režií debutujícího amerického
režiséra (a o něco zkušenějšího scénáristy) Dana Gilroye. V druhé řadě
plní svůj účel jako ostrá satyra na dnešní dobu a zejména pak na televizní zpravodajství,
které je zde silně kritizováno jako přehnaně manipulativní, záměrně oblbující a
pasoucí po reportážích o nehodách, krveprolitích a neštěstích všeho druhu
s cílem vyvolat v lidech pocity nejistoty a strachu. Film se v tomto
strefuje přímo do černého a působí díky tomu velice aktuálně a živě. Lou
do tohoto světa perfektně zapadá, protože ironicky jen ten, kdo se nenechá
svázat soucitem, emocemi a vnitřním cítěním, se může v takovém prohnilém a
bezcitném světě plném násilí, zla a bezpráví uplatnit a dopřát si kariérní postup.
Lou je v tomto ohledu nedílnou součástí moderní společnosti a zároveň dokonalým
symbolem její degradace. Společnosti, v níž oním titulním slídilem je nejen
on, ale všichni její členové.
Danu Gilroyovi se ve Slídilovi
podařilo udeřit hřebíček na hlavičku a naservírovat divákovi velmi současně
působící snímek, který je inteligentní, propracovaný, ve všech ohledech konzistentní,
řemeslně a technicky na výši a s výraznými hereckými výkony a režií.
Nicméně by neškodilo, kdyby šel ještě o trochu dál a přišel s ještě o něco
vymazlenějšími závěrečnými zvraty, které by se postaraly o ještě mrazivější a více
šokující finiš.
Žádné komentáře:
Okomentovat