Birdman – Recenze – 80%

Snímek Birdman je v tvorbě Alejandra Gonzáleze Iñárritua poměrně výrazným odklonem od toho, na co jsme byli od tohoto původem mexického režiséra zvyklí. Jeho mozaikově vyprávěné filmy Amores Perros, 21 gramů, Babel, ale i narativně „obyčejné“ Biutiful byly špinavými dramaty, v nichž se lidské životy mísily s nepřízní osudu, nešťastnou náhodou, vlastní minulostí i tlakem okolností. V každém případě šlo o velmi seriózní filmy s vážnou tématikou, v nichž byste marně hledali byť jen stopové množství humoru či nadhled. Ale světe div se – Birdman je příjemně zábavnou a hravou černou komedií.

Zdroj fotek: cinemart.cz

A nejen to, Birdman je totiž i velice trefnou satirou. V příběhu o filmovém herci Rigganu Thomsonovi, jehož má široká veřejnost už léta zafixovaného jako představitele ptačího superhrdiny Birdmana z již notně zaprášené filmové komiksové trilogie, a který by rád svou uvadající hereckou kariéru oživil režií divadelního vystoupení na Broadwayi, které si sám napsal a ještě se obsadil do hlavní role, ale na jeho pracně vydlážděnou cestičku seberealizace mu všichni neustále házejí klacky, dostane na frak jak komorní divadelní produkce, tak drahé komiksové blockbustery, ale i herci a divadelní, potažmo filmoví kritici.

Třešničkou na dortu je ten fakt, že hlavní roli egoistického, po slávě prahnoucího a na pokraji nervového zhroucení nacházejícího se Riggana ztvárnil Michael Keaton, který sám před více než dvaceti lety hrál maskovaného superhrdinu ve filmech Tima Burtona Batman (1989) a Batman se vrací (1992), přičemž se mu už nikdy nepodařilo vymanit se ze stínu netopýřího muže, neb nikdy nenatočil žádný další film, kterým by tuto postavu překonal (a je otázka, jestli to Birdman prolomí). Dá se tedy říct, že Micheal Keaton v tomto filmu hraje něco jako alternativní verzi sebe sama (a hraje to výborně), z čehož vzniká pozoruhodný meta-humor.

Blíží se slavnostní premiéra Rigganem režírované hry, ale v novinách se první zmínky o ní objevují už nyní, kdy probíhají generální zkoušky hrané před prvními diváky. K dokonalosti je ale ještě co dohánět. Den před první zkouškou je na jevišti vážně zraněn herec hrající důležitou vedlejší postavu a nahradí ho divadelní herecká legenda Mike Shiner (Edward Norton), který bere své postavy sakra vážně a do svého projevu dává všechno, ale je nepředvídatelnou splašenou rachejtlí, která se neváhá na jevišti procházet s opravdovou erekcí, pokud tomu procházení se předcházela postelová scéna. Kromě toho se ale Riggan musí vypořádat s otravnými novináři z bulvárních médií, s vlastní dcerou, která se vrátila z léčebny pro drogově závislé a teď dělá tátovi osobní asistentku (Emma Stone), s bývalou manželkou (Amy Ryan), se současnou přítelkyní (Andrea Riseborough) a s tím, co tomu všemu nakonec řekne kritika. A navíc se zdá, že Riggan má i v reálném životě superhrdinské schopnosti, které přede všemi tajil. Ale také to může být jen projev jeho vlastní představivosti a známka toho, že už z toho všeho magoří…

Michael Keaton však není jedinou jasně zářící hvězdou filmu. Zmínění Edward Norton i Emma Stone jsou ve svých rolích nesmírně přesvědčiví a velmi přesní (Emma je spolu s Michaelem nominovaná na Oscara, Michael přitom už stihl dostat za svůj výkon Zlatý glóbus) a neméně dobří jsou i Naomi Watts v roli nadějné a na Broadwayi novopečené herečky a velmi překvapivě i Zach Galifianakis ve velice uhlazené (!), umírněné (!) a důstojné (!) komediální roli Rigganova agenta a právníka.

Přestože spousta scén ve filmu má relativně vážné vyznění, řada z nich působí dramaticky a v některých případech až mrazivě naléhavě, tak většina snímku je komediálně stylizovaná, úsměvná a podaná s velkým nadhledem. Postavy jsou satiricky přehnané, což je místy k popukání, ale chvílemi to hraničí s nesympatickou karikaturou – Rigganova sebestředná dcera, čerstvě odešlá z odvykačky, tráví volné chvíle nebezpečným posedáváním na visuté římse, protože adrenalin jí nahrazuje pocity, které měla z drog, a navíc tím v okolí budí zájem o svou osobu. Mike se zas až patologicky snaží při hraní své postavy na jevišti o naprostou autenticitu a realističnost, ale v jeho osobním životě převažuje přetvářka, což si i sám uvědomuje. Již za hranicí karikatury pro mě byla postava divadelní kritičky, na jejímž názoru stojí celý svět, ale přitom své primitivní a povrchní články píše po nocích na barové stoličce, a která den před premiérou zbídačenému Rigganovi vmete do tváře, že jeho hru nemilosrdně ztrhá a pohřbí, aniž by ji viděla. (I když kdo ví, možná podobně zakyslí a samolibí kritikové skutečně existují a já jsem jen mladý, bláhový a plný ideálů.)

Neuvěřitelná je na Birdmanovi prakticky dokonalá souhra kamery a střihu. Kameraman Emmanuel Lubezki (natáčel Potomky lidí, Strom života, dostal Oscara za Gravitaci a je nominován za Birdmana) nasnímal celý film v táhlých, dlouhých a nesmírně promyšlených záběrech se složitou choreografií, které jsou navíc umě sestříhány tak, že vytvářejí podprahově dojem jednolitého celku, jenž budí dojem, jako by celý film byl natočen kompletně bez jediného střihu. Výsledek oproti očekávání působí nesmírně filmově i přesto, že se ho naprostá většina odehrává výhradně v zákulisí divadla a v jeho blízkém okolí. K tomu si přičtěte skvěle padnoucí hudbu, v níž převládá motiv na bicí, přičemž kamera tu a tam opustí právě snímaného herce a místo něj na chvilku zabere bubeníka, jak sedí za svou soupravou v opodál stojící stísněné komůrce.

Nejzajímavější je ale nakonec přeci jen hlavní hrdina, který nezvládá čelit kruté realitě současnosti, v níž on se snaží ze všech sil, aby se nakonec dočkal krátkého odstavce a vlastní fotky na zadní straně novin, zatímco nějakému vemenu na internetu stačí nahrát debilní video na YouTube a hned ho zná půlka Ameriky. Stejně tak selhává v boji se sebou samým a svými vnitřními démony. Pokouší se adaptovat na divadelní prkna literární klasiku ze šedesátých let, zatímco ho maskovaný Birdman pronásleduje na každém kroku (někdy i doslova), světem hýbou ulhaná média, akční mega-filmy s digitálními triky, masivními reklamními kampaněmi a stomilionovými rozpočty, videa sdílená přes tablety a chytré telefony a sociální sítě, a když je někdo skutečně poctivý a pracovitý, tak mu někdo vrazí kudlu do žeber dřív, než stačí své kvality vůbec předvést. Riggan bojuje proti tomu všemu – a aby vyhrál, musí tomu obětovat to nejcennější – sám sebe.

Ona katarze, které se Rigganovi v závěru filmu dostane, je však zabalena do překombinovaných hrátek s diváckým očekáváním, kdy publikum nemůže mít tušení, co se na plátně děje, co z toho je realita a co pouhé představy hlavního hrdiny, přičemž film v jednu chvíli tvrdí to první a o pár vteřin později zas to druhé. Jistě, působí to efektně a sofistikovaně zároveň, ale zavání to jistou samoúčelností a nadbytečností a navíc to odvádí pozornost od mnohem důležitějších věcí.

Birdman je nezvykle chytrou a nebývale kvalitní komedií. Je plný jemného humoru založeného na inteligentně vystavěných dialozích, které ohromují svou otevřeností a vybroušeností, ale současně i lehkostí a přirozeností. Přitom jsou prošpikované popkulturními narážkami a odkazy na současné reálie filmu i divadla, ale působí nenuceně a srozumitelně i pro nezasvěcené. Kromě toho je Birdman výtečně realizován technicky a přestože není dokonalý, tak rozhodně stojí za doporučení, zvlášť pokud vám připadá, že se americké komedie dneska už neobejdou bez trapného křepčení, šklebících se herců, prdění a primitivních fórků s tělními tekutinami.