Snímek Birdman je v tvorbě Alejandra
Gonzáleze Iñárritua poměrně výrazným odklonem od toho, na co jsme byli od
tohoto původem mexického režiséra zvyklí. Jeho mozaikově vyprávěné filmy Amores Perros, 21 gramů, Babel, ale i
narativně „obyčejné“ Biutiful byly
špinavými dramaty, v nichž se lidské životy mísily s nepřízní osudu, nešťastnou
náhodou, vlastní minulostí i tlakem okolností. V každém případě šlo o
velmi seriózní filmy s vážnou tématikou, v nichž byste marně hledali
byť jen stopové množství humoru či nadhled. Ale světe div se – Birdman je příjemně zábavnou a hravou
černou komedií.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
A nejen
to, Birdman je totiž i velice trefnou
satirou. V příběhu o filmovém herci Rigganu Thomsonovi, jehož má široká
veřejnost už léta zafixovaného jako představitele ptačího superhrdiny Birdmana
z již notně zaprášené filmové komiksové trilogie, a který by rád svou
uvadající hereckou kariéru oživil režií divadelního vystoupení na Broadwayi,
které si sám napsal a ještě se obsadil do hlavní role, ale na jeho pracně
vydlážděnou cestičku seberealizace mu všichni neustále házejí klacky, dostane
na frak jak komorní divadelní produkce, tak drahé komiksové blockbustery, ale i
herci a divadelní, potažmo filmoví kritici.
Třešničkou
na dortu je ten fakt, že hlavní roli egoistického, po slávě prahnoucího a na
pokraji nervového zhroucení nacházejícího se Riggana ztvárnil Michael Keaton,
který sám před více než dvaceti lety hrál maskovaného superhrdinu ve filmech Tima
Burtona Batman (1989) a Batman se vrací (1992), přičemž se mu už
nikdy nepodařilo vymanit se ze stínu netopýřího muže, neb nikdy nenatočil žádný
další film, kterým by tuto postavu překonal (a je otázka, jestli to Birdman prolomí). Dá se tedy říct, že
Micheal Keaton v tomto filmu hraje něco jako alternativní verzi sebe sama
(a hraje to výborně), z čehož vzniká pozoruhodný meta-humor.
Blíží se
slavnostní premiéra Rigganem režírované hry, ale v novinách se první
zmínky o ní objevují už nyní, kdy probíhají generální zkoušky hrané před
prvními diváky. K dokonalosti je ale ještě co dohánět. Den před první
zkouškou je na jevišti vážně zraněn herec hrající důležitou vedlejší postavu a
nahradí ho divadelní herecká legenda Mike Shiner (Edward Norton), který bere
své postavy sakra vážně a do svého projevu dává všechno, ale je
nepředvídatelnou splašenou rachejtlí, která se neváhá na jevišti procházet
s opravdovou erekcí, pokud tomu procházení se předcházela postelová scéna.
Kromě toho se ale Riggan musí vypořádat s otravnými novináři
z bulvárních médií, s vlastní dcerou, která se vrátila z léčebny
pro drogově závislé a teď dělá tátovi osobní asistentku (Emma Stone),
s bývalou manželkou (Amy Ryan), se současnou přítelkyní (Andrea
Riseborough) a s tím, co tomu všemu nakonec řekne kritika. A navíc se zdá,
že Riggan má i v reálném životě superhrdinské schopnosti, které přede
všemi tajil. Ale také to může být jen projev jeho vlastní představivosti a
známka toho, že už z toho všeho magoří…
Michael
Keaton však není jedinou jasně zářící hvězdou filmu. Zmínění Edward Norton
i Emma Stone jsou ve svých rolích nesmírně přesvědčiví a velmi přesní
(Emma je spolu s Michaelem nominovaná na Oscara, Michael přitom už stihl
dostat za svůj výkon Zlatý glóbus) a neméně dobří jsou i Naomi Watts
v roli nadějné a na Broadwayi novopečené herečky a velmi překvapivě i Zach
Galifianakis ve velice uhlazené (!), umírněné (!) a důstojné (!) komediální
roli Rigganova agenta a právníka.
Přestože spousta scén ve filmu má relativně vážné vyznění, řada z nich působí
dramaticky a v některých případech až mrazivě naléhavě, tak většina
snímku je komediálně stylizovaná, úsměvná a podaná s velkým nadhledem.
Postavy jsou satiricky přehnané, což je místy k popukání, ale chvílemi to
hraničí s nesympatickou karikaturou – Rigganova sebestředná dcera, čerstvě
odešlá z odvykačky, tráví volné chvíle nebezpečným posedáváním na visuté
římse, protože adrenalin jí nahrazuje pocity, které měla z drog, a navíc
tím v okolí budí zájem o svou osobu. Mike se zas až patologicky snaží při
hraní své postavy na jevišti o naprostou autenticitu a realističnost, ale
v jeho osobním životě převažuje přetvářka, což si i sám uvědomuje.
Již za hranicí karikatury pro mě byla postava divadelní kritičky, na jejímž
názoru stojí celý svět, ale přitom své primitivní a povrchní články píše po
nocích na barové stoličce, a která den před premiérou zbídačenému
Rigganovi vmete do tváře, že jeho hru nemilosrdně ztrhá a pohřbí, aniž by ji
viděla. (I když kdo ví, možná podobně zakyslí a samolibí kritikové skutečně
existují a já jsem jen mladý, bláhový a plný ideálů.)
Neuvěřitelná je na Birdmanovi
prakticky dokonalá souhra kamery a střihu. Kameraman Emmanuel Lubezki (natáčel Potomky lidí, Strom života, dostal Oscara za Gravitaci
a je nominován za Birdmana) nasnímal
celý film v táhlých, dlouhých a nesmírně promyšlených záběrech se složitou
choreografií, které jsou navíc umě sestříhány tak, že vytvářejí podprahově
dojem jednolitého celku, jenž budí dojem, jako by celý film byl natočen
kompletně bez jediného střihu. Výsledek oproti očekávání působí nesmírně filmově
i přesto, že se ho naprostá většina odehrává výhradně v zákulisí divadla a
v jeho blízkém okolí. K tomu si přičtěte skvěle padnoucí hudbu, v níž
převládá motiv na bicí, přičemž kamera tu a tam opustí právě snímaného
herce a místo něj na chvilku zabere bubeníka, jak sedí za svou soupravou
v opodál stojící stísněné komůrce.
Nejzajímavější je ale nakonec přeci jen hlavní hrdina, který nezvládá čelit
kruté realitě současnosti, v níž on se snaží ze všech sil, aby se nakonec
dočkal krátkého odstavce a vlastní fotky na zadní straně novin, zatímco
nějakému vemenu na internetu stačí nahrát debilní video na YouTube a hned ho
zná půlka Ameriky. Stejně tak selhává v boji se sebou samým a svými
vnitřními démony. Pokouší se adaptovat na divadelní prkna literární klasiku ze
šedesátých let, zatímco ho maskovaný Birdman pronásleduje na každém kroku (někdy
i doslova), světem hýbou ulhaná média, akční mega-filmy s digitálními
triky, masivními reklamními kampaněmi a stomilionovými rozpočty, videa sdílená
přes tablety a chytré telefony a sociální sítě, a když je někdo skutečně
poctivý a pracovitý, tak mu někdo vrazí kudlu do žeber dřív, než stačí své
kvality vůbec předvést. Riggan bojuje proti tomu všemu – a aby vyhrál, musí
tomu obětovat to nejcennější – sám sebe.
Ona katarze, které se Rigganovi v závěru filmu dostane, je však
zabalena do překombinovaných hrátek s diváckým očekáváním, kdy publikum
nemůže mít tušení, co se na plátně děje, co z toho je realita a co pouhé
představy hlavního hrdiny, přičemž film v jednu chvíli tvrdí to první a o pár
vteřin později zas to druhé. Jistě, působí to efektně a sofistikovaně zároveň,
ale zavání to jistou samoúčelností a nadbytečností a navíc to odvádí pozornost
od mnohem důležitějších věcí.
Birdman je nezvykle chytrou a nebývale kvalitní komedií.
Je plný jemného humoru založeného na inteligentně vystavěných dialozích, které
ohromují svou otevřeností a vybroušeností, ale současně i lehkostí a
přirozeností. Přitom jsou prošpikované popkulturními narážkami a odkazy na
současné reálie filmu i divadla, ale působí nenuceně a srozumitelně i pro
nezasvěcené. Kromě toho je Birdman
výtečně realizován technicky a přestože není dokonalý, tak rozhodně stojí
za doporučení, zvlášť pokud vám připadá, že se americké komedie dneska už
neobejdou bez trapného křepčení, šklebících se herců, prdění a primitivních
fórků s tělními tekutinami.
Žádné komentáře:
Okomentovat