Rakouský dokument Velkolepé muzeum
se zabývá zákulisním děním v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni, což je
jedno z nejvýznamnějších a největších muzeí dějin umění v Evropě.
Tento neobvyklý pohled zprostředkovává skrze nahlížení do pracovní rutiny několika
zaměstnanců muzea, vykonávajících běžnou náplň své každodenní práce.
 |
| Zdroj fotek: filmeurope.cz |
Těch zaměstnanců zobrazených ve filmu je zhruba okolo padesáti (když
počítám i početnější skupinky) a zabírají celou škálu hodností, od ředitelů až
po průvodce v zákaznickém servisu (takoví ti, co sedí na židličkách, každý
hlídají jednu místnost a dávají pozor, jestli náhodou nefotí někdo, kdo to nemá
zaplacené). Většinu jich ale tvoří restaurátoři, kteří umělecká díla opravují a
očišťují od špíny, molů a červů.
Film ale není dokumentem o lidech pracujících v muzeu, protože jejich
osudům a problémům v soukromí se nevěnuje. Není ani dokumentem o
restaurování drahocenných exponátů a mistrovských maleb, neb o technikách
restaurování se nedozvíte prakticky nic. Není to reklama na muzeum jako takové,
jelikož ze zhlédnutí snímku automaticky nevzniká chuť vyrazit na výlet do Vídně
a prohlédnout si muzeum na vlastní oči (na rozdíl třeba od Ruské archy, která sice není dokumentem, ale její služba Ermitáži
je neoddiskutovatelná) a film se ani (až na výjimky) tamními exponáty dávných
mistrů nijak neopájí a snímá je spíš stroze a bez okouzlení, ne nepodobně
tomu, jak na ně pravděpodobně nahlíží ti zaměstnanci, kteří s nimi přijdou
dennodenně do styku.
Velkolepé muzeum je totiž uměleckou koláží poskládanou ze střípků událostí,
které jsou vlastně úplně obyčejné, avšak jistý dojem zajímavosti v nich vytváří
ten fakt, že většina diváků v muzeích nepracuje a tím pádem jim události
ve filmu zachycené mohou připadat atraktivní a pozoruhodné. Přinejmenším se z filmu
dozví něco nového a dostanou možnost nahlédnout do mikrosvěta, se kterým by
normálně neměli co do činění. Nezískají sice komplexní náhled toho, jak to v zákulisí
muzea běžně chodí, nýbrž jen takovou ochutnávku v podobě několika ukázek
všech možných činností, které zdejší zaměstnanci běžně vykonávají.
To mi ale přijde poněkud málo. Film není na pohled vůbec ambiciózní,
neupozorňuje na sebe a spíš tiše vyčkává v koutě a dává pozor, jestli si
ho někdo všimne. A všimnou si ho jen ti, které opravdu zajímá, jak to v zákulisí
muzea vypadá a chtějí se o tom něco dozvědět (nebo tomu být alespoň
zprostředkovaně přítomni). Umělecké hodnoty však v dokumentu nevidím žádné
(vyjma exponátů muzea), vypovídací a informativní hodnotu malou a volbu námětu
spočívající v tom, že se pasivně natočí dění v muzeu a pak se to
sestříhá bez jakéhokoli doplňujícího komentáře, jako nepostačující. Stejným
způsobem by se dal natočit umělecký dokument ze zákulisí supermarketu,
multiplexu kin, vlakového nádraží nebo továrny na výrobu paštiky, a výsledek by
byl stejný.
Tím nejjednodušším, co by se dalo případně zlepšit, je přidání vysvětlivek
a popisků. Proč se prostě nemůže u každého zaměstnance objevit krátký titulek
se jménem a s popisem jeho práce? Úplně by to stačilo a vy byste nemuseli
tápat, jakému oddělení že to šéfuje ten manažer zírající na plátně do monitoru
a kolik oddělených archivů vlastně muzeum má. U některých scén by přišlo
vhod vysvětlení, co se před našimi zraky odehrává – třeba když se nějaká paní
připravuje na opravování vycpaného medvěda, připevňuje si k obličeji roušku
a bere do ruky nějaké zařízení, ale scéna je utnuta dřív než přístroj
spustí, takže se nedozvíte, co měla s medvědem v úmyslu dělat. Když
vidíte někoho, jak manipuluje s nějakým předmětem, tak je málokdy zřejmé,
co s ním vlastně dělá a proč je za to placený…
Komentář nutně nevyžadují akorát ty pasáže, v nichž mezi sebou
komunikují samotní zaměstnanci, případně ty scény, ze kterých je jejich
obsah jasně patrný i beze slov (třeba úsměvný, minutu trvající záběr na
člověka, kterého kamera trpělivě pronásleduje od jeho pracovního stolu přes
mnoho a mnoho místností až k absurdně vzdálené kopírce, k níž se
dotyčný kvůli úspoře času dopravuje na koloběžce). Tyto momenty ostatně patří v dokumentu
k tomu nejzajímavějšímu.
Na druhou stranu je nutno uznat, že i tři týdny po zhlédnutí mi film pevně
utkvěl v paměti a pamatuji si z něj doteď velké množství scén,
což se mi jindy u dokumentů běžně nestává. Těžko říct, jestli je to tím, že
film promlouvá k divákovi spíš obrazem než slovy, nebo tím, že toho
neobsahuje zrovna dvakrát mnoho a tím pádem jsou předkládané informace rozmělněné
a mají více času zapůsobit. Každopádně mi to jaksi nedovoluje cynicky ho
označit za „prázdnou nudu“ a spíš bych volil termín „pomalu plynoucí zážitek“,
který se i dá doporučit, pokud vás tedy před zraky veřejnosti skryté fungování
muzea opravdu zajímá. Vzhledem k té estetické neokázalosti a skromnosti ale
klidně až u televizní obrazovky na ČT2.
Žádné komentáře:
Okomentovat