O novém českém filmu Pohádkář se
tvrdí, že jde o romantické drama, a samotní tvůrci ho označují za „moderní lovestory“.
To je ale jen polovina pravdy, protože ústřední dějová linie filmu je kriminálního
charakteru. Snímek natočil Vladimír Michálek (Je třeba zabít Sekala, O rodičích
a dětech, Babí léto) podle stejnojmenné
knižní předlohy Barbory Nesvatbové (autorky Bestiáře).
Ta nabízí směsici emocí dvou žen, které prožívají komplikované city ke stejnému
muži, který je miluje obě a nechce se ani jedné vzdát. Scénárista Marek Epstein
tomuto klubku abstraktních pocitů vtiskl konkrétní dějovou strukturu a orámoval
ji vlastní detektivní zápletkou. Bohužel dost špatnou.
Zdroj fotek: falcon.cz |
Ve filmu sledujeme milostný trojlístek. Mára (Jiří Macháček) je rozvedený nedostudovaný
hudebník a hudební producent, který se topí v dluzích a žalobách, avšak je
natolik šarmantní, charismatický a okouzlující, že dokáže vybalancovat vztah
hned se dvěma ženami – s dlouholetou kamarádkou a obhájkyní Danou (Anna Geislerová)
a s rozvádějící se Karlou (Eva Herzigová), jenž hledá nového otce pro své
děti, a které se ozval Mára na inzerát (ale představil se jí jako Kamil). Obě
ženy se o existenci té druhé samozřejmě dřív nebo později dozví a Mára má co
dělat, aby ukočíroval nejen oba své sexuální poměry, ale i vztah s vlastní
dospívající dcerou (Anna Linhartová).
To všechno ale divák vidí pouze jako flashbacky z minulosti, protože
hlavním hrdinou filmu je kriminalista David (Matěj Hádek), který pátrá po
totožnosti muže vyloveného z řeky (kde si utonulý nějakou dobu pobyl, tudíž
se totožnost musí zjistit podle vzorku krve) a domnívá se, že jde právě o Máru.
Navštěvuje tedy průběžně obě jeho přítelkyně i dceru a snaží se vytvořit si o
Márovi v hlavě nějakou představu, než přijdou výsledky z laboratoře.
Souběžně s životními trably Máry sledujeme i problémy Davida, který je
rozvedený a exmanželka mu chce poslat syna, kterého si půjčuje na víkendy, na
dobu neurčitou na studium do USA.
Pozitivním aspektem filmu jsou herci. Překvapením je výkon Evy Herzigové,
která je spíš modelkou než herečkou (obsazována byla hlavně v zahraničí a Pohádkář je její první česká role), a
přitom nezaostává ani za Annou Geislerovou v roli ambiciózní a chladné
právničky, ani za ležérním a pohodářským Márou Jiřího Macháčka. Matěj Hádek v úloze
zachmuřeného detektiva působí poněkud mdle a unaveně, i když možná to byl
záměr. Stejně tak mohl být záměr, že postavy Máry a Dany na mě působily značně
nesympaticky – on zoufale miluje dvě ženy a přitom jim oběma lže, vodí je za
nos, půjčuje si od nich peníze, které nikdy nesplatí, a jednu podvádí s druhou,
protože je citově rozervaný a neumí si vybrat. Ona ke lži také nemá daleko (řekne
mu, že bere antikoncepci, ale pak si ji stejně nevezme) a na rozdíl od přátelských
dojmů budící Karly vyvolává nepříjemný pocit odtažitosti. V době natáčení
devatenáctiletá Anna Linhartová hraje postavu drzou a spratkovitou, což také nejsou
vlastnosti zrovna dvakrát slučitelné se sympatickými asociacemi.
Na to, aby film mohl být romantickým dramatem, je v něm poměrně málo
romantiky. Za celou dobu Jiří Macháček řekne asi dvě až tři básničky, dvakrát
zahraje na ukulele a obě své známosti vezme jednou na rande. Láska je v tomto
filmu spíše prokletím, protože ve chvíli, kdy si obě ženy začínají uvědomovat,
že Máru vlastně nemohou vystát, tak si zároveň přiznávají svou emocionální
závislost na něm a neschopnost zapomenout (a on to má taky tak). Pohádkář vypráví spíš o partnerských
neshodách a křivdách. Většina postav je rozvedená, případně se zrovna akorát rozvádí,
případně rozvodem hrozí. Film není ani milostným dramatem, to by totiž musel
být natočený úplně jinak. Navíc neobsahuje ani špetku erotiky. Opravdu, ani
špetku. Jiné scény jsou zas relativně vtipné (hlavně díky Macháčkovi) a dobře by se hodily do nějaké rozvernější komedie.
Celá detektivní linie je bohužel trapně vycucaná z prstu a zoufale
nefungující a vedle libovolné televizní kriminálky by neobstála. David sice
vede rozhovory s ostatními postavami, ale nic nevyšetřuje, nenachází žádné
stopy a případ leze kupředu jen na základě jeho domněnek a nepodložených představ.
O případu si skypuje se svým kolegou, ale z toho taktéž nic nevyplyne. Navíc
se od vyslýchaných stejně nikdy nedozví nic kloudného – obě dvě milenky i
Márova dcera ho totiž pokaždé chladně setřou. Scéna, ve které se David snaží
vypáčit nějaké informace z Karly, načež je stroze odpálkován, vypadá dokonce
jako něco ze Základního instinktu 3 a
budí smích. Pokulhává i důvod, proč by si měl David myslet, že ta nalezená
mrtvola je Mára. Ve filmu je řečeno, že utonulý měl vzácnou krevní skupinu, „shodou
okolností“ stejnou jako Mára. Jenže žádná krevní skupina není tak vzácná, aby
se podle ní dala okamžitě odhadnout totožnost majitele.
Obě dějové linie, jak ta kriminální, tak ta romanticko-dramatická, navíc
končí poněkud nesrozumitelně a namísto gradování k nějaké pointě jsou rozpliznuté
do ztracena. Stejně je na tom motiv, že David má cukrovku a každou chvíli si
píchá inzulin, a který nevede k absolutně ničemu a je tím pádem zcela
zbytečný. Neustálé nesmyslné záběry na bezkontaktní platební karty a
internetové vyhledávače jsou vesměs otravné a po nějaké době už i nechtěně
vtipné.
Ocenit se nakonec dá ještě mlžný a éterický vizuál filmu, kamera Martina
Štrby a režisérova snaha dát Pohádkáři
i přes špatně napsaný děj nějaké jasné kontury, stylizaci a formu vyprávění.
Ale to je tak všechno. A s pohádkami nemá film společného lautr nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat