Kukuřičný ostrov je gruzínský umělecký snímek režiséra jménem
Georgij Ovašvili, který ho natočil v rozsáhlé koprodukci s Francií,
Švýcarskem, Německem a Českou Republikou. Film byl oceněn na mnoha festivalech,
mimo jiné se stal vítězem hlavní soutěže v Karlových Varech. Odehrává se
na řece, jež tvoří přírodní hranici mezi Gruzií a Abcházií (což je autonomní
část Gruzie). Jak v létě vysychá voda, tak se uprostřed řeky objevují
ostrůvky, na nichž je půda velmi úrodná a dá se v ní úspěšně pěstovat kukuřice,
díky čemuž mají chudí farmáři žijící u hranic přes zimu co jíst. Dokud na
podzim nezačne pršet a ostrůvky nenávratně zmizí až do příštího léta…
Ve filmu tudíž sledujeme počínání hlavního hrdiny, zhruba sedmdesátiletého,
fyzicky zdatného muže, který se dopraví v loďce na ostrůvek, zhodnotí
kvalitu půdy, pohrabe se v ní a doveze si dostatek materiálu na stavbu dřevěné
chatrče. Stavba obydlí trvá dejme tomu prvních třicet minut filmu. Muž si
posléze doveze na ostrov svou dospívající (asi třináctiletou) vnučku, s jejíž
pomocí zorá pole a zaseje kukuřici. Pak spolu na titěrném ostrůvku (přibližně
20 krát 30 metrů) poklidně žijí, pozorují úrodu a vykonávají dennodenní rituály,
jako je obstarávání obživy, očista, vaření, starání se o plodiny a tak dále.
Poklid narušují pouze občasné příjezdy vojáků, kteří se v konfliktní hraniční
oblasti čas od času vyskytnou…
Kukuřičný ostrov má pomalé, vláčné tempo. Je ale natočený tak
dobře, že to skoro vůbec nevadí. Jde o film idylický, téměř až meditační a
relaxační, který uhrane obrazovou kompozicí i příběhem, který je vlastně
minimalistický, ale pro hrdiny filmu představuje něco životně důležitého. Na
opravdu minimálním prostoru toho Georgij Ovašvili rozehrává nehorázně mnoho a
splétá do sebe nádherně propojené motivy související se spjatostí člověka a
přírody, do nichž vkládá metafory o koloběhu životního cyklu, podobenství
týkající se života i smrti, politicko-společenské téma tamního konfliktu,
filozofický diskurs o povaze přírodních živlů a ideově bohaté interpretace
související se zráním kukuřice (např. že souběžně s kukuřicí dospívá i
nevinná dívka, stávající se pro vojáky lákadlem). Ve filmu málokdy hraje hudba
a zřídkakdy se mluví. Většinu komunikace obstarají výrazy ve tváři herců, kteří
jsou obsazeni zcela precizně a oba jsou neskutečně výrazní. Klidně bych se na
ně vydržel dlouho dívat, i kdyby byli jen na fotce. A jsou vynikající. Namísto dialogů
se tím pádem hlásí o slovo úchvatná kamera a režisérův cit pro vyprávění. Je to
prostě nádhera. Fascinující poetická lahoda.
Jde o film velmi chytrý a okouzlující. Nabízí neobyčejný zážitek, který vás
naplní mnoha dojmy a omámí hloubkou myšlenky, na které je vystavěn. Sice je
přeci jen trochu rozvleklejší, ale na rozdíl od jiných, podobně pomalých a de
facto zenových snímků, tento rozhodně stojí za doporučení. A opakovanému
zhlédnutí bych se tentokrát také nebránil. Akorát konec ve vás možná zanechá
trochu nahořklou pachuť.
Žádné komentáře:
Okomentovat