Interstellar – Recenze – 100%

Nepředpokládám, že byste neznali původem britského režiséra Christophera Nolana, jeho takřka revoluční netopýří trilogii, sofistikované hrátky s hranicí mezi realitou a sněním v Inception, důmyslné souboje myslí dvou kouzelníků v Dokonalém triku, či nekonvenční narušování časové posloupnosti v Mementu. Akorát snad jeho debut Sledování a kriminálně laděná Insomnie mě i přes své zjevné kvality nedokázaly omráčit s takovou silou, jako se to podařilo jeho ostatním snímkům, jež se ode mě většinou dočkaly maximálního hodnocení. Jít do kina na další Nolanův film se proto prakticky rovná záruce kvalitního zážitku, mnohdy spojeného s přehnaně vysokým očekáváním. Ale i když jste viděli trailery a něco jste si o sci-fi Interstellar přečetli na internetu a říkali si, že ať už to bude o čemkoli, tak na to jste vlastně připraveni, tak nikdo a nic vás nemohlo připravit na to, že to bude až takováhle pecka.

Zdroj fotek: warnerbros.cz

Takže nejprve to, co se z trailerů dozvíte: Na Zemi někdy v nepříliš daleké budoucnosti zuří zemědělská a potravinová krize. Hrozí nedostatek jídla a rozsáhlé hladomory. Z první ruky to pociťuje farmář a bývalý pilot/inženýr Cooper (Matthew McConaughey), vdovec se dvěma dětmi (dcerce je 10, synovi zhruba 16). Ten se stane členem vesmírné expedice vypravené jeho bývalým profesorem (Michael Caine), jíž se účastní kromě několika dalších vědců a pochodujícího robota propojeného s palubním počítačem i profesorova dcera (Anne Hathaway). Jejich úkolem je dostat se do jiné galaxie a pokusit se tam najít planetu vhodnou pro život, kam by se mohla lidská populace přesunout dřív, než dojde k jejímu zániku. Problém je v tom, že nikdo neví, jak dlouho bude taková výprava trvat, tudíž je možné, že Cooper své děti, které musel nechat na farmě se svým tchánem (John Lithgow), už nikdy neuvidí.

A teď to, co z ukázek už tak úplně patrné není. Aby se Cooper a spol. dostali do jiné galaxie, musejí proletět černou dírou, která se nachází někde poblíž Saturnu (a jenom cesta tam trvá dva roky). Na druhé straně se nachází soustava s dvanácti planetami. Jsou již druhou skupinou, která toto podniká – tu předchozí tvořilo dvanáct vědců a průzkumníků, kteří se rozdělili, a každý se dostal na jednu z planet, kde sbíral data pro druhou skupinu, jenž se na jejich základě má nyní rozhodnout, na kterou z těch dvanácti se vydají. Celkem slibně vypadají tři. Jenže raketoplán rozhodně nemá dost paliva na navštívení všech tří a hlavně jde o čas, který je podle Einsteinovy teorie relativní, takže čím je planeta blíž červí díře, tím rychleji na ní utíká. Tudíž když na té nejbližší strávíte dejme tomu hodinu a půl, tak na Zemi může mezitím klidně uběhnout deset let.

Hlavní hrdinové se tím pádem nutně musejí potýkat se zásadními dilematy typu: „Na té planetě by mohl být život, ale když tam poletíme, tak ztratíme příliš mnoho času, tudíž se už možná nikdy neuvidíme se svými příbuznými ani se svými potomky a navíc už může být pro lidskou populaci příliš pozdě. Když tam nepoletíme, tak možná předem odepíšeme jednu z nadějí lidstva na přežití.“ Všichni členové mise si uvědomují, že v porovnání s důležitostí jejich výpravy jsou jejich vlastní životy absolutně nepodstatné a tváří v tvář realitě se musejí oprostit od emocí a uvažovat racionálně podle toho, co je objektivně nejvýhodnější pro lidstvo (i kdyby to mělo znamenat jejich smrt). Interstellar tím pádem není ani tolik mezihvězdným vesmírným dobrodružstvím nebo trikovým sci-fi, jako spíš osudovým existenciálním dramatem o lásce otce ke svým dětem, o odvaze a o budoucnosti lidského pokolení.

Interstellar je inteligentní a vážné sci-fi, připomínající svou atmosférou loňskou Gravitaci, kde byl také kladen důraz na technické provedení, herecké výkony a vše pohlcující prázdnotu vesmíru – strach z nicoty a z nekonečných vzdáleností skloubený s fascinací vesmírem jako takovým. Jeho scénář je navíc vynikající (Christopher na něm opět pracoval se svým bratrem Jonathanem) a krom trochy přílišného zjednodušování některých fyzikálních jevů, zbytečného opakování již jednou řečeného a drobné nedotaženosti v detailech (např. není dořešeno, jak vlastně nakonec vznikla ta červí díra) i perfektně skrznaskrz promyšlený, hlavně co se týče dialogů. Každou chvíli někdo pronese výbornou a perfektně napsanou repliku tónem, ze kterého příjemně zamrazí, a dojem z toho je skvostný. Aby ne, když se Nolan obklopil profesionály, se kterými spolupracoval i na svých předchozích filmech (akorát vyměnil kameramana, který měl tentokrát spoustu práce s vlastním filmem) a obsadil prvotřídní herce. Matthew McConaughey dostal Oscara za nejlepší herecký výkon letos, Anne Hathaway loni. Spousta herců ve vedlejší roli má přitom minimálně nominaci – kromě již zmíněných i Jessica Chastain a Casey Affleck (v rolích Cooperových dospělých dětí, jejichž počínání na Zemi sledujeme v paralelně se odvíjející dějové linii). A ještě jedna výrazná herecká osobnost, jejíž identita je ovšem utajována, nebyla vidět v traileru, nepíše se o ní a je jedním z překvapení při sledování filmu. Herci jsou bez zbytečných průtahů úžasní a vidět McConaugheyho dojatý, ale zároveň zlomený výraz, v němž se mísí štěstí a utrpení, když si pustí videonahrávky svých stárnoucích dětí, roky trpělivě čekajících na jeho návrat, je k nezaplacení.

Aby toho nebylo málo, tak film má dvě a tři čtvrtě hodiny, přesto uteče kupodivu rychle. Je to díky poměrně rychlému tempu a funkčnímu vyprávění příběhu, v němž je bravurně skloubena komornost lidského dramatu s epičností prostředí a širších souvislostí, do kterých je to drama zasazeno. Kamera Švýcara Hoyteho Van Hoytema (Fighter, Ona) je omračující, triky jsou silně na úrovni a hudba Hanse Zimmera tepe jako o závod. Nolan režíruje pevnou rukou a pohrává si s filmařskými technikami svých kolegů – tu a tam si vzpomenete na Spielberga, tuhle zas na Boylovo Sunshine, jindy na Zemeckisův Kontakt, v poslední třetině možná i na Kubricka, nicméně Nolanův rukopis je i přes všechno to citování jasně znatelný. Na rozdíl od Vesmírné odysey však Interstellar nenabízí žádnou komplikovanou transcendentální myšlenku, o níž by se měly psát analytické eseje. Jde spíš o sofistikovanou hříčku, prostou ve své myšlenkové jednoznačnosti, avšak komplikovanou v rámci naroubování na fyzikální interpretaci.

Kromě toho je ale ještě pozoruhodné, jak dobře fungují ve filmu emoce. Vztah hlavního hrdiny a jeho dětí je vykreslený naprosto bezchybně a stačí drobná grimasa, abyste pochopili, co se komu honí hlavou a co v tu chvíli zrovna cítí. I ty nejdojemnější scény jsou příjemně nepatetické a prosté obvyklých klišé. I o lásce se tu mluví věcně a vkusně (a pokud jste se domnívali, že dojde na romantickou zápletku mezi postavami Anne Hathaway a McConaugheyho, tak se šeredně pletete). A klidně stačí ještě míň – palubní robotický počítač sice nemá obličej, ale zcela si vystačí s několika dobře mířenými větami a s jednou blikající diodou, aby byl s přehledem sympatičtější, dojemnější a roztomilejší než leckterý živý herec. Jak se snímek blíží ke svému finále, tak jste nalomenější a nalomenější a výsledek je ten, že jsem se několikrát přistihl, jak mi po tváři stéká slza, jednak z dojetí a jednak z radosti, že tak skvělý film vznikl a já se na něj mohu dívat. A to je vzácnost.

Docela bych si vsadil, jestli se z Interstellar stane za nějakých dvacet let taková žánrová klasika, jako kdysi z Vetřelce, z Blade Runnera nebo z již zmíněné Vesmírné Odysey. V posledních letech jsou nejrůznější sci-fi filmy produkovány jako na běžícím páse, ale i když jde mnohdy o velmi kvalitní a inteligentní kousky (viz série X-Men, nedávné Na hraně zítřka, Muž z oceli…), tak často slouží jako pouhý zábavní produkt, skvěle ladící s colou a popcornem. Jen u některých z nich mám pocit, že by si zasloužily být zapsány do učebnic a být citovány a opěvovány i po několika desetiletích. Za poslední dekádu jsem ten pocit cítil u zmíněné Gravitace a u Sunshine a nyní znovu u Interstellar. A u Interstellar je ten pocit nejsilnější. Bezpochyby film roku.