Get On Up – Příběh Jamese Browna (Get on Up) – Recenze – 50%

James Brown (1933 – 2006) byl americký černošský zpěvák, takzvaný kmotr soulu, hudební skladatel a osobnost důležitá pro vývoj hudebních žánrů, jako byl funk a hip-hop. Byl mimořádně úspěšný, jeho desky se prodávaly ostošest, byl symbolem pro černošskou komunitu a ke konci kariéry měl problémy s drogami. Upřímně řečeno mi jeho jméno před zhlédnutím filmu nic neříkalo, nic jsem o něm nevěděl, akorát jsem znal dvě jeho písničky, jednu z nich dokonce obecně známou. Určitě ji znáte taky:

Není sporu o tom, že James Brown byl pozoruhodný člověk s výraznou osobností. Jeho život ale přesto nebyl dostatečně zajímavý a poutavý na to, aby mělo smysl natáčet o něm životopisný film (navíc o délce 139 minut). Nijak zvlášť se totiž nelišil od jiných zpěváků té doby – měl neradostné dětství, byl talentovaným nespoutaným živlem, shodou náhod se dostal ke zpěvu v kostele, přidal se ke skupině, pak mu byla nabídnuta sólová kariéra, on si své přátele nechal jako doprovod, občas se s nimi pohádal, zbohatl, párkrát ho zavřeli kvůli drogám a pak umřel. Co jiného z takového příběhu vytěžit, než rutinní životopisný film připomínající článek na Wikipedii, jakých jsou desítky. Ovšem i z filmu s ne zrovna dvakrát úchvatným dějem lze vytřískat skvěle natočenou a zábavnou podívanou. Get On Up však není ten případ.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Až příliš obvyklou dějovou strukturu se totiž tvůrci v čele s Tatem Taylorem, režisérem Černobílého světa, rozhodli ozvláštnit nesekvenčním vyprávěním. Příběh je sice víceméně lineární, avšak je neustále narušován flashbacky a flashforwardy. Takže film začíná, když je hlavní hrdina na vrcholu slávy a kráčí na pódium ve vyprodané hale, pokračuje obdobím, kdy je starý a na drogách, pak se přesune hluboko do minulosti, když je Brownovi deset let a následně okamžitě skočí k začátkům jeho kariéry v sedmnácti letech. Pak jede vlastně postupně, ale neustále se přitom vrací do minulosti, případně nahlíží do budoucnosti a skáče v čase. Ze začátku jsou k tomu titulky s letopočty, ale postupem času se i na titulky tvůrci už vykašlali a skáčou tam a zpátky bez upozornění, zanechávajíc diváka v lehkém zmatení, které vedlo k následujícím problémům:

·         Po úspěšném koncertě se za překvapeným Brownem staví jeho matka, kterou mnoho let neviděl, což je poměrně zásadní okamžik. Čekáte, že si začnou povídat, ale v tu chvíli následuje střih, film se začne zabývat něčím úplně jiným a k té scéně s matkou se vrátí až po padesáti minutách (!).

·         James Brown se s kapelou připravuje na koncert. V další scéně vidíme Browna, jak vystupuje sólo s novým účesem. Po minutě a půl vám dojde, že to není Brown, ale úplně jiný černošský zpěvák, který je mu trochu podobný, neb Brown je ve skutečnosti v zákulisí a připravuje se na vystoupení.

·         Někde okolo poloviny filmu se Brown ožení. Když pak děj skáče dopředu a dozadu, tak není patrné, které pasáže se odehrávají před svatbou a které až po svatbě.

·         Stejně tak ke konci filmu není jasné, které scény se odehrávají v období, kdy Brown ještě nebral drogy a kdy už je brát přestal.

Nemohl jsem si nevzpomenout na film Edith Piaf, který byl natočen velmi podobně, měl i velice podobnou strukturu vyprávění a potýkal se s velmi podobnými problémy. Mimo ty výše zmíněné je ještě třeba dodat, že spousta událostí ve filmu je až příliš zkratkovitá a některé osudové momenty, které mohly být pro život Jamese Browna důležité, jsou směle ignorovány. Kupříkladu když zemře jeho syn – nevidíme ani jeho pohřeb, ba dokonce ani Brownovu reakci – o tragické události se dozvíme z voiceoveru náhodného vypravěče. Film se tak připravil o potenciální dramatické scény, jež mohly působit na diváka dojemně, což by ho sblížilo s postavami, se kterými by v tu chvíli cítil soucit.

Štěstí spočívá v tom, že jak film ubíhá, tak se zlepšuje. První hodina byla docela utrpením, kdy se na sebe vršila snaha tvůrců o nastínění zpěvákova mládí, vyznívající však pateticky a manipulativně (otcem bitý desetiletý chlapec žijící v chudobě, přivydělávající si naháněním cizinců do bordelů, vsazený do vězení za krádež košile), navíc zabalená do obvyklých klišé. Úvod filmu je ze všeho nejhorší – James Brown v něm přijde do nějaké budovy, kde se koná jakýsi seminář, začne tam lidem vyhrožovat brokovnicí a pak má k jedné z účastnic semináře bizarní proslov, jehož poselství spočívá v tom, že pokud jste schopni vykonávat na záchodě velkou potřebu, tak to v životě daleko dotáhnete (pokud jsem to pochopil). Není mi jasné, jak to tvůrci mohli myslet vážně. Ale jak jsem zmínil, postupně se to zlepšovalo a některé scény v druhé polovině byly i celkem zajímavé, takže jsem nakonec neodešel před skončením, jak jsem na základě prvních dvaceti minut plánoval.

Plusem jsou také herci. Chadwick Boseman se ve filmové branži pohybuje teprve krátce, zato má však dlouholetou kariéru v amerických seriálech, zejména kriminálních. Jamese Browna vystihl dobře, včetně jeho grimas a energických pohybů. Viola Davis ztvárnila jeho matku (v pozdějších fázích příběhu výrazně namaskovaná). Více prostoru by si zasloužila Octavia Spencer coby bordelmamá, u níž malý Brown nalezl útočiště. Potěšil i Dan Aykroyd v roli Brownova agenta a producenta. Ti všichni a ještě další předvádějí velmi slušné herecké výkony, i když film sám o sobě nenabízí dostatek situací, ve kterých by se mohli předvést naplno. Nejvděčnější jsou nakonec pasáže odehrávající se na koncertech nebo při nahrávání desky, kdy sebou hlavní hrdina bláznivě kroutí, předvádí se a do toho hrají písničky v Brownově podání.

P.S. Film produkoval Mick Jagger.