Frank – Recenze – 40%

Jon (Domhnall Gleeson, nejstarší syn Brendana Gleesona) je irský amatérský klávesák a netalentovaný písničkový skladatel. Náhodou dostane příležitost hrát na klávesy v alternativní avantgardní skupině. Ta ho posléze vezme s sebou na výlet do Skotska, kde chce v pronajaté chatě nahrát desku. Prakticky proti své vůli je zde Jon držen a účastní se soustředění i všech výstředních aktivit kapely, která se skládá ze samých pošuků a podivínů (mimo jiné Maggie Gyllenhaal hrající na theremin) a jejímž lídrem je hudební génius Frank, kterého hraje Michael Fassbender, leč není mu vidět do tváře, protože ho má zakrytý obří papírovou hlavou, kterou nikdy nesundává (ani ve sprše).

Frank by měl být hudební tragikomedií. Jenže oba tyto žánry nejsou dost dobře zmixované, neb ona komedie není moc vtipná (spíš je divná) a tragédie je až příliš depresivní a nehodící se k těm bizarně srandovním pokusům o suchý humor. Drtivá většina postav je nějakým způsobem psychicky narušená, čas od času někdo na někoho vytáhne nůž, někdo jiný má zas sebevražedné sklony (a ve filmu skutečně dojde i k úmrtí jednoho z členů skupiny) a všichni se tváří zarputile, zachmuřeně a nevraživě. Málokdy je na tom něco vtipného. Samotný fakt, že frontman kapely má obří papírovou hlavu, sám o sobě k haldě humoru nestačí.

Nejvtipnější je nakonec na filmu jeho úvod, v němž se hlavní hrdina snaží poskládat text písničky z věcí, které vídá okolo sebe, zatímco jde po ulici, a pár izolovaných scének, jako když za kapelou na onu chatu přijede nějaká německá rodinka s tvrzením, že jsou dalšími nájemníky v řadě a že už je přišli vystřídat. A pak ta představa, že snímek je volně inspirován osudy nějakého skutečného hudebníka, který chodil na veřejnosti s papírovou hlavou.

Další problém jsem měl s tím, že hudba, kterou tato kapela provozuje, se skoro nedala poslouchat. Většinou šlo o disharmonicky znějící melodii mimo rytmus, blížící se téměř kakofonii, doprovázenou nějakými zcela náhodnými rýmy poskládanými z vět postrádajících logickou návaznost a hraničících s dadaismem. Ze začátku je to trochu zábavné, avšak po půlhodině už takřka nesnesitelné. Tahle je z nich rozhodně nejzábavnější, a pokud vás tento styl zaujal, budete mít možná na film Frank úplně jiný názor:

Herci předvádějí celkem adekvátní výkony a irský režisér Lenny Abrahamson asi věděl, co chtěl natočit a podařilo se mu to, ale to nic nemění na tom, že se hodinu a půl díváte na bizarní film o nesympatických a mentálně narušených postavách, které mají k vtipnosti daleko. Na film, který má dost pomalé a ubíjející tempo a neobsahuje nic dostatečně střeleného nebo ujetého, čím by to vynahradil. Jako série videoklipů by to fungovat možná mohlo, ale jako celovečerní film nikoli.