Jon (Domhnall Gleeson, nejstarší syn Brendana Gleesona) je irský amatérský klávesák
a netalentovaný písničkový skladatel. Náhodou dostane příležitost hrát na
klávesy v alternativní avantgardní skupině. Ta ho posléze vezme s sebou
na výlet do Skotska, kde chce v pronajaté chatě nahrát desku. Prakticky
proti své vůli je zde Jon držen a účastní se soustředění i všech výstředních
aktivit kapely, která se skládá ze samých pošuků a podivínů (mimo jiné
Maggie Gyllenhaal hrající na theremin) a jejímž lídrem je hudební génius Frank,
kterého hraje Michael Fassbender, leč není mu vidět do tváře, protože ho má
zakrytý obří papírovou hlavou, kterou nikdy nesundává (ani ve sprše).
Frank by měl být hudební tragikomedií. Jenže oba tyto
žánry nejsou dost dobře zmixované, neb ona komedie není moc vtipná (spíš je
divná) a tragédie je až příliš depresivní a nehodící se k těm bizarně
srandovním pokusům o suchý humor. Drtivá většina postav je nějakým způsobem
psychicky narušená, čas od času někdo na někoho vytáhne nůž, někdo jiný má zas
sebevražedné sklony (a ve filmu skutečně dojde i k úmrtí jednoho z členů
skupiny) a všichni se tváří zarputile, zachmuřeně a nevraživě. Málokdy je na
tom něco vtipného. Samotný fakt, že frontman kapely má obří papírovou hlavu,
sám o sobě k haldě humoru nestačí.
Nejvtipnější je nakonec na filmu jeho úvod, v němž se hlavní hrdina
snaží poskládat text písničky z věcí, které vídá okolo sebe, zatímco jde
po ulici, a pár izolovaných scének, jako když za kapelou na onu chatu přijede
nějaká německá rodinka s tvrzením, že jsou dalšími nájemníky v řadě a
že už je přišli vystřídat. A pak ta představa, že snímek je volně inspirován
osudy nějakého skutečného hudebníka, který chodil na veřejnosti s papírovou
hlavou.
Další problém jsem měl s tím, že hudba, kterou tato kapela provozuje,
se skoro nedala poslouchat. Většinou šlo o disharmonicky znějící melodii mimo
rytmus, blížící se téměř kakofonii, doprovázenou nějakými zcela náhodnými rýmy
poskládanými z vět postrádajících logickou návaznost a hraničících s dadaismem.
Ze začátku je to trochu zábavné, avšak po půlhodině už takřka nesnesitelné.
Tahle je z nich rozhodně nejzábavnější, a pokud vás tento styl zaujal, budete
mít možná na film Frank úplně jiný
názor:
Herci předvádějí celkem adekvátní výkony a irský režisér Lenny Abrahamson asi
věděl, co chtěl natočit a podařilo se mu to, ale to nic nemění na tom, že se
hodinu a půl díváte na bizarní film o nesympatických a mentálně narušených
postavách, které mají k vtipnosti daleko. Na film, který má dost pomalé a
ubíjející tempo a neobsahuje nic dostatečně střeleného nebo ujetého, čím by to
vynahradil. Jako série videoklipů by to fungovat možná mohlo, ale jako
celovečerní film nikoli.
Žádné komentáře:
Okomentovat