Zimní spánek (Kış Uykusu/Winter Sleep) – Recenze – 60%

Dialogové drama Zimní spánek, které letos vyhrálo Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes, natočil turecký režisér Nuri Bilge Ceylan (Vzdálený, Tenkrát v Anatolii). Jde o psychologickou sondu do života několika lidí pobývajících v horách ve středním Turecku, jejíž stopáž čítá úmorných 196 minut.

Ústřední postavou filmu je zhruba šedesátiletý bývalý herec Aydin, který vlastní po otci zděděný horský hotel (částečně vysekaný ve skále) a jistou část nepříliš vzdálené vesnice, kde vybírá nájmy. Ve srovnání s tamními obyvateli si žije nadstandardně (má několik zaměstnanců včetně služebné a ve vesnici je znám jako ten, co je při penězích), i když nejde o žádný luxus. Žije s ním jeho výrazně mladší manželka, věnující se charitativní činnosti, a pesimistická sestra, vzpamatovávající se z rozchodu. Aydin se stará o svůj majetek a o blaho hostů v hotelu, píše úvahové sloupky pro lokální noviny a snaží se dokopat se k sepsání odborné knihy o historii tureckého divadla. Z vedlejších postav je poměrně důležitá jedna rodina žijící ve vesnici v podnájmu, na který nemá, protože je chudá a nezdá se, že by si někdy v budoucnu dokázala přilepšit.

Zimní spánek je umělecký film se záměrně pomalejším tempem, který se rozhodl vyprávět o existenciálních problémech svých hrdinů pomocí neokázalých obrazů, všeříkajících výrazů ve tvářích a systematických dialogových výměn, tedy nikoli skrze dramatické situace a jasně definovaný příběh. Děj absentuje. Nebo přesněji – absentuje jakákoli větší zápletka, která by udávala tempo filmu. Jde jen o sled několika relativně obyčejných událostí, o náhodný výsek ze života několika lidí, který se zabývá zkoumáním změn v jejich vzájemných vztazích a v jejich psychickém rozpoložení, pitvá se v jejich uvažování, charakterových vlastnostech a psychologických pochodech. Nějakou dobu se točí okolo patálií Aydina s nájemníky, pak se přeorientuje k tématu jeho postupně chřadnoucího manželství a mezitím se věnuje i jiným, spíše okrajovým situacím, ale žádná z nich nedoroste do takových rozměrů, aby mohla být úspěšně považována za zápletku. S délkou přesahující tři hodiny film přesto nepůsobí obsahově prázdně, a přestože zejména v první hodině vybízí k zívání a ke koukání na hodinky, tak ve svém zbytku to vyvažuje množstvím emocionálně vypjatých a scénáristicky silných momentů, které vzhledem k té úděsné délce působí na diváka jako vykoupení a zadostiučinění.

Z filmu samotného přitom sálá to, že jeho režisér měl jasnou představu, kterou se mu podařilo velmi dobře realizovat. Je velmi přesný v dávkování emocí a mazlí se s každým motivem, sám se podílel na scénáři a jde o scénář velmi dobrý, obsahující nesmírně inteligentní dialogy, možná až příliš chytré na film, který se snaží působit hlavně realisticky (čas od času se postavy spolu baví způsobem, který je pro svou intelektuální sofistikovanost už za hranicí uvěřitelnosti). Výsledný dojem z filmu je ale takový, že vypadá, jako by byl natočený podle nějakého strašlivě tlustého románu a ještě z něj byly vysekány jisté důležité pasáže – spousta věcí je v něm buď nedostatečně rozebraná, nebo přímo nezmíněná. Kupříkladu okolnosti, které vedly ke vzniku vztahu hlavního hrdiny s jeho ženou, detaily umožňující pochopení motivací postav k některým konkrétním činům, či nedořešené osudy některých postav, jejichž životní trable film sice nakousl, ale posléze ponechal napospas ambivalentně otevřenému závěru. Divák si musí domýšlet až příliš mnoho a přitom by se o těch postavách chtěl dozvědět víc – nejsou totiž nezajímavé, spíš naopak.

Herci jsou skvělí a táhnou film na svých bedrech. Aydin je pozoruhodným subjektem pro charakterovou studii – záhadný typ šarmantního a egoistického muže, nadaného moudrostí a vnímavostí, mírně sobeckého a manipulativního, snažícího se mít všechno pod kontrolou, ale zároveň přejícího a přemýšlivého. Jeho žena se vdala mladá a odcizená od zbytku světa v izolovaném hotelu si připadá zchřadlá a jako by propásla nejlepší léta svého života po boku chladného muže, přičemž její láska k němu už dávno zcela uvadla. Nejzajímavější je ale jeden člen oné chudé rodiny, muž středního věku starající se o všechny své příbuzné a snažící se zaopatřit je v nepříznivých podmínkách, s nemocnou matkou, starším bratrem alkoholikem a jeho malým synem navrch. Je zajímavé, jak si i v nelehké situaci dokáže zachovat úsměv na tváři, i když místy nucený, a nedat tak znát navenek svou chudobu a ponížení, ponechat si svou hrdost a čest a místo kyselých obličejů věnovat výrazy obrovské vděčnosti i za maličkosti.

Hlavním tématem filmu je ale upřímnost – a v tu chvíli se hlásí o slovo mistrovské dialogy, při nichž místy až mrazí. Postavy si vyměňují mnohdy ostrá slova a příkré soudy, nezvykle otevřeně si předhazují své zlozvyky a odhady povahových chyb a upřímně si vmetají do tváří to, co si doopravdy myslí, bez přetvářky a zatajování pravdy. Mluví o věcech tak, jaké jsou, a nazývají je pravými jmény, ubíjejí se jimi navzájem a rozbíjejí tak na kusy všechny iluze a sebeklam, kterým se snaží utéct před realitou. Ve filmu je zhruba půltucet scén, které jsou díky slovní vytříbenosti, režii a hereckým výkonům naprosto úžasné, a i když spolu dva lidé jen nenuceně konverzují, tak na pekelnou stopáž rádi zapomínáte a necháte se těmi slovy unášet. Ale jakmile se postavy odmlčí, tak film nepříjemně zpomalí o tři sta procent a začne nudit, protože není dostatečně vizuálně působivý, aby v klidnějších okamžicích uchvacoval, a ochuzený o konverzaci nemá co dalšího nabídnout. Záběry na divoké koně, přírodu a strohé prostředí skromného hotelu prostě nestačí.

Film by se nakonec do nějakých dvou a půl hodin nacpat dal a uháněl by podstatně snesitelnějším tempem, takhle se k jeho sledování budete muset dlouho přemlouvat, nicméně pokud máte pro scénáristicky vypiplané, cizokrajné a na festivalech oceňované snímky slabost, tak tomuhle se vyplatí věnovat pozornost. Odměnou vám bude precizní a uvážlivě vystavěné drama, ze kterého si sice budete po nějaké době pamatovat jen pár nejsilnějších pasáží, ale o to hlouběji ve vás uvíznou. Drama, které vlastně nenabízí klasický děj, ba ani negraduje a nevrcholí, ale zas působí syrovým dojmem filmu, který vypráví o lidech, jenž na tomto světě takovéto životy třeba právě teď žijí.