V tichu – Recenze – 30%

Film V tichu vznikl ve slovensko-české koprodukci a natočil ho český režisér Zdeněk Jiráský, který debutoval před třemi roky velice zdařilým dramatem Poupata, na nějž se snesla chvála kritiky a množství cen čítající mimo jiné i Českého lva za nejlepší film. Na jeho další počin jsem byl tudíž hodně zvědavý, nicméně po odchodu ze sálu jsem cítil takové zklamání, jako už dlouho ne.

 

Zdroj fotek: Artcam.cz

Film je inspirovaný osudy několika skutečných židovských umělců a hudebníků (dirigenti, skladatelé, zpěváci, malá baletka…), kteří byli za druhé světové války odvezeni do koncentračních táborů a odstraněni. První dvacet minut sledujeme předválečný život zhruba půltuctu hlavních postav v přehnaně optimistických, hřejivých a přesvětlených scénách, kdy jsou všichni šťastní, blažení a veselí (a do toho se v temných a studených barvách za doprovodu hrozivých zvuků tiskne nacistický seznam se jmény Židů určených k deportaci), načež následuje více než hodinu dlouhá přehlídka lidského utrpení (víceméně nedějová a vyprávějící skrze obrazy), během které se film snaží diváka dojmout všemi dostupnými prostředky. Bohužel marně.

V recenzi na film 12 let v řetězech jsem napsal, že pokud v žánru „drama o těžkém životě černochů za dob amerického otroctví“ existují nějaké často opakované motivy a klišé, tak tento film je obsahuje všechna. To samé by se dalo říct i o filmu V tichu, tentokrát v žánru „drama o neblahém osudu Židů v koncentračních táborech a o jejich utrpení za druhé světové války“. Film je jedno klišé na druhém, konkrétně například:

• zoufalý pláč matky, od níž je odebíráno dítě
• holčička baletící na vyprázdněném dvoře koncentráku
• od sebe odtržení milenci
• oběšenci
• uplakané děti se slzičkami v očích
• vražda novorozeněte
• patetická hudba
• smutné psí oči

Je možné, že by mnohé z těchto prvků dokonce i fungovaly (film je řemeslně a vizuálně natočený velmi slušně, včetně zdařilé dobové stylizace, a herci jsou povětšinou dobří), kdyby se jen divák dokázal identifikovat s jeho hrdiny, nebo kdyby s nimi alespoň soucítil. Což nedokáže, protože všechny postavy trpí naprosto nedostatečnou expozicí (šoupnout k nim na pár vteřin titulek se jménem a zaměstnáním opravdu nestačí) a vzhledem k jejich počtu pak není divu, že se v záběrech s jejich tragickými osudy, prostříhanými mezi sebou, pletou s ostatními postavami, dokonce i s vedlejšími. Scény z období před koncentrákem jsou veskrze ambivalentní (koncerty, nahrávání desky, svatby, dvojice na procházce se psem, parta mladíků usilujících o přízeň děvčete v bizarně groteskní scénce v tramvaji) a odhalit mezi množstvím hrdinů ty ústřední a důležité pro zbytek filmu je relativně obtížné. A aby toho nebylo málo, tak žádná z postav za celou dobu nevydá ani hlásku – kromě sténání, křiku a zpěvu se veškeré dialogy odehrávají výhradně v rámci voiceoverů (možná to souvisí s tím, že film měl být původně dokumentem a s nápadem udělat z něj film hraný se přišlo až ve chvíli, kdy byl podstatně roztočen). Něco tak neuvěřitelně scizujícího a odtažitého jsem už hodně dlouho neviděl. Když na úplném konci kamera smrtelně pomalu najíždí na dobové fotografie zachycující reálné předobrazy hrdinů a snaží se tím zprostředkovat divákům alespoň trochu souznění s nimi, je to už příliš pozdě.

V souvislosti s řečeným je bohužel smutnou skutečností, že snaha filmu vymáčknout ze všech sil z diváka nějakou tu slzu je vyloženě pouze laciná a otravná a čím je zarputilejší, tím je otravnější. Ke konci už je to skutečně k nesnesení. Na začátku to ale nebylo o moc lepší – vytváření očividného a naivního kontrastu v životě hrdinů před deportací a po deportaci je nesmírně násilné a emocionálně nefunkční, stejně jako zbytek filmu.

Bez znalosti okolností, které film na svět přivedly, by se dalo říct, že Zdeněk Jiráský trpí syndromem druhého filmu. Je to jev poměrně častý – nadějný tvůrce natočí skvělý první film, získá za něj mnoho slov chvály a četná ocenění, načež se nechá opít svým úspěchem a jeho druhý počin dopadne katastrofálně. Útěchou nám může být, že režiséři, kteří trpí syndromem druhého filmu, obvykle natočí naprosto vynikající film třetí. Tak snad se máme na co těšit.