Americký režisér David Dobkin se etabloval především na komediích (Nesvatbovi, Rytíři ze Šanghaje) a protentokrát si poprvé zkusil seriózní drama.
A rovnou právnické drama o rezervovaném a nepříliš láskyplném vztahu otce
a syna, které odcizila společná minulost a dávné křivdy.
Právě ozvěny minulosti, komplikované vztahy, lidská tvrdohlavost a hrdost
tvoří ústřední motivy filmu, ve kterém se mladý a úspěšný právník Hank (Robert
Downey Jr.) vrací do rodného městečka za svými dvěma bratry a otcem Josephem (Robert
Duvall) u příležitosti smrti své matky. Jako by už tak neměl plnou hlavu
komplikovaných kauz i problémů uvnitř vlastní rodiny, vrcholící hrozbou
blížícího se rozvodu, přibude mu další starost – jeho zatrpklý otec (a zároveň
vážený soudce) v den pohřbu omylem zajede autem a zabije člověka, kterého shodou
okolností před dvaceti lety poslal do vězení za vraždu. Svědkové neexistují a stárnoucí
Joseph si událost nepamatuje (zřejmě pučící skleróza). V městečku to ale
vře, blíží se soud a jediné východisko je takové, že Hank bude muset svého otce
obhajovat.
David Dobkin sice nezapomíná na humor, nicméně Soudce je především prvotřídní drama. Formálně připomíná dramata z minulých
desetiletí (70.–90. léta), která dnes vznikají s už úplně jinou atmosférou
a skrze jiné natáčecí postupy, vypadá ale spíš jako ty snímky, které vznikaly
před nějakými osmi až deseti lety jako dozvuk „staré školy“ a natáčely je zejména
starší generace filmařů (viz Clint Eastwood – Tajemná řeka nebo Sydney Pollack – Tlumočnice). Jde o profesionálně vysoustružený a technicky
mimořádně zvládnutý film, který nespoléhá na nic jiného, než na inteligentní
scénář, poctivou staromilskou režii, vynikající herecké výkony a perfektně
napsané charaktery postav. Neobsahuje kulometné střihy, ani rozdrkocané záběry z digitální kamery, ani agresivní hudbu, ani výrazné počítačové triky. Prostě stará dobrá filmařina.
Děj se odehrává na ploše bezmála dvou a půl hodin, ovšem ani na okamžik
nestihne nudit. Naopak, díky velkorysé stopáži si Dobkin může dovolit pojmout
látku o něco komplexněji, pracovat s vývojem vzájemných vztahů mezi hrdiny
filmu, zasvětit diváky do jejich psychologických pochodů, seznámit je s jejich
minulostí a lépe tak dosáhnout toho, aby prožívali jejich emoce s nimi. Soudce je dojemný přesně na těch místech,
kde by dojemný být měl, je vtipný přesně tam, kde se to v tu chvíli hodí, a
z nejedné scény mrazí v zátylku podle toho, jak je třeba. Je to film
totiž velice přesný, schopný docílit toho, co se od něj očekává, a dokonce
dokáže i překvapit. Dopomáhá si sice lehkou manipulací a žánrovými klišé
(a několika ne zcela logickými pasážemi – viz finální výslech u
závěrečného soudu), ale působí natolik provázaně a konzistentně a herci jsou
natolik úžasní, že mu ty drobné vady na kráse klidně odpustíte. Nejvíce v něm
září sice oba Robertové, ovšem zapamatování hodní jsou i dva vedlejší právníci –
elegantní profesionál Billyho Boba Thortona a nezkušený začátečník Daxe
Sheparda, oba bratři hlavního hrdiny (Vincent D´Onofrio a Jeremy Strong)
a také jeho dávná školní láska (Vera Farmiga).
A vidět oscarového Roberta Duvalla, jak pohnutě vypráví zastřeným hlasem dojemnou
historku, zatímco Robertovi Downeymu z toho jihne pohled, je opravdu
mimořádný zážitek a zároveň brilantní ukázka filmařské kvality.
Žádné komentáře:
Okomentovat