Je to k neuvěření – Liamu Neesonovi je 62 let a přitom je neustále a s velkým
ohlasem obsazován do hlavních rolí badass drsňáků v thrillerech, kde se s pořádnou
dávkou charismatu a zabijáckého kukuče oddává střílení i pěstním soubojům, a
nevypadá v takové poloze nepřirozeně, právě naopak. Už hrál všechny možné
elitní agenty a silně profesionální šerify, členy akčních týmů, generála
námořní pěchoty, sexuologa, zachránce Židů, rytíře Jedi, Batmanova učitele,
skotského vůdce i samotného Dia. Nemohu se zbavit dojmu, že postava bývalého
newyorského policisty a vyléčeného alkoholika s traumatickým šrámem z
minulosti v Mezi náhrobními kameny zkrátka patří k těm méně zajímavým.
Hraje Matta, soukromého detektiva na volné noze (a navíc bez licence),
kterého si najme movitý drogový dealer, aby vypátral, kdo unesl a brutálně zabil
jeho ženu. Matt zjistí, že před časem se ve městě odehrál velmi podobný případ.
Dá si dvě a dvě dohromady a počíhá si, až se zabijáci vynoří znovu… Ne, opravdu
to nezní moc originálně a ani to moc originální není. Spíš to připomíná několik
desítek podobně laděných kriminálek (velmi podobných je např. 8MM s Nicolasem Cagem, ale ty byly
daleko odvážnější) a několik stovek podobně laděných epizod kriminálních
seriálů. Nicméně ten Liam Neeson je trumf jako prase a jen díky němu stojí Mezi náhrobními kameny za řeč.
I ty motivy, které film splétá (vlastně docela nenuceně a inteligentně)
jsou hrozně ohrané a balancují na hranici klišé – záporáci jezdí v přebarvené
dodávce, jedním ze svědků je správce hřbitova, jenž na střeše paneláku chová
holuby (a hraje ho Ólafur Darri Ólafsson, kterého jste možná viděli v islandském
snímku Hluboko), a když se děj
konečně přesune mezi náhrobky, kde se odehraje klíčová přestřelka, je k tomu
citováno dvanáct zásad duchovní obrody, které se čtou na srazech Anonymních
alkoholiků. Z hlediska děje pak film působí jako tuctová a relativně
zaměnitelná oldschoolová kriminálka z některého z minulých desetiletí – což
by potvrzoval i fakt, že byl natočen podle stejnojmenné novely Lawrence Blocka,
která byla vydána v roce 1992.
Jednoznačnou výhrou je však zmiňovaný a opěvovaný Neeson v hlavní roli,
který je charismatický až na půdu, velmi dobře hraje a vypadá mnohem víc cool a
stylově, než mnozí herci akčních rolí, kteří jsou o dvě až tři dekády mladší. A
co teprve, když začne se záporáky telefonovat! (Kdo viděl 96 hodin, tak ví, jaký respekt si Liam Neeson umí telefonováním
sjednat.) Je akorát trochu škoda, že vedlejší linie se věnuje psychologickému
vývoji jeho postavy, kvůli čemuž se ostřílený a samotářský vysloužilý policista
začne sbližovat s černošským, na ulici žijícím teenagerem. Je to sice
poměrně vkusně zahrané a natočené (ten klučina překvapivě není otravný), ale
odvádí to pozornost od hlavní detektivní zápletky, která je o poznání
zajímavější.
Povedená je i temná atmosféra filmu, opět odkazující hlavně ke starším
kouskům v tomto žánru. S výstřely se šetří, všehovšudy dvě krátké přestřelky
bych se ani neodvažoval označit za akční scény a mnohem většího napětí snímek
docílí předkládáním střípků násilí, jež je před očima diváků z velké části
uklizeno mimo dohled. Důraz je kladen na postavy a herecké obsazení. Scénář
sice působí nemoderně, ale zas alespoň není hloupý – pracoval na něm autor
knižní předlohy i režisér Scott Frank, který je ale spíš znám jako kvalitní
scénárista (Tlumočnice, Minority Report) a Mezi náhrobními kameny je jeho druhým celovečerním režijním počinem.
A není to špatný film, akorát trochu pozapomněl, ve kterém tisíciletí se to rozhodl
vstoupit do kin.
Žádné komentáře:
Okomentovat