Mami! (Mommy) – Recenze – 90%

Musím podotknout, že první dva filmy kanadského (a francouzsky mluvícího) režiséra, scénáristy a herce Xaviera Dolana mě nezaujaly vůbec ničím a spíš se mi protivily. Svůj debut Zabil jsem svou matku natočil v devatenácti letech, tudíž je potřeba smeknout, že v takovém věku dal dohromady řemeslně velmi povedený film, jenž mi nicméně po obsahové stránce přišel hrozný, plný zbytečně přehnané negativní energie a nedostatečně uchopený – jako by se životem nezkušený a rozervaný tvůrce (a navíc gay) snažil zachytit na plátně své myšlenky a pocity způsobem, který je na něj příliš emocionálně komplikovaný a těžký na porozumění, vzal to jako výzvu, ale ukousl si přitom mnohem větší sousto, než byl schopen sežvýkat. Jeho následující snímek, Imaginární lásky, mi přišel ještě horší. Pozérský, neupřímný, zcela bez tempa, nudný a otravný. O to víc mě však šokovalo, o kolik vyzrálejší, profesionálnější, ukotvenější a myšlenkově propracovanější je jeho již pátý snímek s názvem Mami!, zabývající se opět tématem komplikovaného vztahu mezi matkou a synem.

Dolan do svého dramatu již tradičně obsadil své oblíbence (a poprvé ne sebe samotného). Anne Dorval hraje ráznou a prostořekou Diane, ovdovělou matku patnáctiletého Steva, potýkající se s nedostatkem financí a coby nedostudovaná i s nedostatkem pracovních možností. Steve navíc není ledajaký synek – trpí hyperaktivitou, emocionální senzitivitou, výbuchy mimořádné agrese a poruchou soustředění. Je vzdorovitý, provokativní a kleje jako dlaždič. Na začátku filmu ho vyhodí z mládežnického ústavu (kde podpálil jídelnu a ohrozil život jiného chlapce) a svěří ho zpět do péče matky, která si s ním však téměř neví rady a jeho extrémní drzost a sprosté chování oplácí stejnou mincí, takže jejich rozhovory vypadají nějak takto:

Steve: „Mami, naval cígo. Začal jsem kouřit.“

Diane: „Tak na to zapomeň, já už s tim taky končim.“

Steve: „Tak di do prdele.“

Diane: „Hele s tim di do hajzlu, u mě doma budeš dodržovat pravidla, kurva. Takže žádný posílání do prdele, jasný?“

Steve: „Aby ses neposrala…“

(Což je ještě relativně dietní verze toho, co následuje. České titulky jsou v tomto ohledu velmi vynalézavé a nápadité, vulgarismy se příliš neopakují, dialogy jsou hovorové a působí přirozeně, a to včetně zařazení několika novotvarů.)

Zápletka spočívá v tom, že Diane se snaží se Stevem nějak přežít, pokud možno se postarat o to, aby se alespoň trochu učil a neztropil nějakou výtržnost. Trochu svěžího větru zanese do jejich značně nekonvenčního soužití sousedka Kyla (Suzanne Clément), trpící vadou řeči, kvůli níž je neschopná vrátit se ke svému povolání učitelky. Spřátelí se s oběma a začne se starat o Steva v době, kdy Diane někde dělá uklízečku a snaží se sehnat načerno nějaké kšefty jako neoficiální překladatelka.

Ačkoli se to nezdá, tak Mami! je film o lásce. Nezvladatelný Steve má svou mámu rád, přestože jí to kvůli psychickému stavu a neotřelému způsobu vyjadřování není schopen říct normálně. A mateřská láska Diane je zas natolik silná, že svého syna nemůže nemilovat, přestože se jí jeho chování nelíbí, má až po krk jeho průserů a musí si dávat pozor, aby ho nevyprovokovala natolik, že by jí snad mohl fyzicky ublížit. Je to velký rozdíl oproti snímku Zabil jsem svou matku, který byl hlavně o nenávisti vůči matce, zprostředkované prostřednictvím nesympatického a frackovitého hlavního hrdiny. V Mami! je hlavní hrdina vlastně sympaťák (i když vypadá od pohledu jako grázl) a jeho nenávistné výpady jsou jen výplodem jeho mentální lability, kterou není schopen ovládat. Budí porozumění a soustrast, což se o hrdinech prvních dvou Dolanových filmů ani omylem říct nedá – na těch mi totiž kvůli jejich aroganci, necitlivosti, neupřímnosti, apatii a outsiderskému postoji nezáleželo a nezajímali mě, zatímco postavy v Mami! jsou živelné, dravé, milující, kuriózní a tentokrát mě opravdu zajímalo, co s nimi bude a jak se budou vztahy mezi nimi vyvíjet. Je to jednak díky bravurnímu scénáři a jednak díky naprosto fantastickým hereckým výkonům. Obě herečky jsou vynikající, ovšem zdaleka největším překvapením je mladý Antoine-Olivier Pilon v roli Steva, který je neuvěřitelně dobrý a svým zjevem rozzáří každou scénu, ve které se objeví. Výkon hodný smeknutí klobouku.

I po technické stránce je film vydařený až pozoruhodným způsobem. Všechno totiž sedí – kamera je vynikající, střih bezchybný a atmosféru okořeněnou trochou nostalgie podmalovává devádesátkový písničkový soundtrack, na kterém se skví Céline Dion, Eiffel 65 či Counting Crows. Výrazným sdělovacím prostředkem je nezvykle i formát – oproti klasickému 16:9 (nebo zastaralému 4:3) se film natáčel v poměru stran 1:1, tedy ve čtverci. Je to unikátní forma filmu, ideální pro snímání portrétů a detailů. Dolan mistrovsky pracuje s rozložením obrazu, s rekvizitami a s pohybem kamery. Zúžení plátna do pouhého čtverce má navíc symbolickou funkci, může reprezentovat stísněnost postav, jejich bezmoc a úzkou paletu možností. Může být interpretováno jako metafora pro Stevův omezený svět, ve kterém se pohybuje, často pod vlivem léků či ve svěrací kazajce, a jeho duševní nevyzrálost. Formát filmu se zásadně mění, jen když jeho hrdinové zažívají na okamžik nefalšovaný pocit štěstí. A když jim konečně začne připadat budoucnost růžová, tak ten pocit vizuálně zažijete také – je to jedno z nejpůsobivějších míst filmu. Než přijde další rána osudu…

Výtky jsou vpravdě spíše okrajového charakteru, přesto poměrně důležité pro celkové vyznění filmu. Postava Kyley je opředena tajemnou minulostí a přestože je na to několikrát poukázáno, vůbec nic z toho nevyplyne a divák se pravdu nedozví. Jistý zvrat ke konci filmu je až příliš předvídatelný (souvisí s neexistujícím fiktivním zákonem, citovaným na začátku) a snímek je celkově se svými téměř dvěma a půl hodinami moc dlouhý. Respektive působí dlouze hlavně ve své druhé polovině, neboť ta první je totálně skvostná a zralá na stoprocentní hodnocení, nicméně od půlky dál film poleví v tempu, začne opakovat ty samé motivy a trošičku rozbředne, než znovu nabere dech někde poblíž finále.

Mami! je unikátní dílo, které si zaslouží veškerou pozornost a zápis zlatým písmem do historie kinematografie. Jde o precizně vystavěné drama talentovaného tvůrce, kterého tímto beru na milost a jsem zvědavý, s čím dalším přijde. Je to film natočený s láskou a zjevně i se spoustou vzpomínek, nostalgických, radostných i neradostných. Film plný naděje i smutku, vyprávějící silný příběh, který se vám zaryje pod kůži a donutí vás přemýšlet ještě hodně dlouho po jeho skončení…

P.S. Snažit se vyhledat film na googlu má velmi neblahé následky…