Americký akční thriller John Wick
se vyloupl víceméně odnikud (natočil ho jako svůj režijní debut Chad Stahelski,
bývalý kaskadér a dlouholetý kamarád Keanu Reevese, který zde hraje titulní
roli) a jde o film poměrně efektní a úderný, ale přitom nebývale inteligentní a
vizuálně opojný (čímž se liší např. od akčních nářezů z 80. let s Van
Dammem a se Seagalem) a připomíná spíš něco asijského (John Woo a podobně)
nebo francouzského (Luc Besson a podobně). Nedávno tu byl na úplně totožné
téma snímek Equalizer, který se také
pokusil vyprávět příběh o mstícím se bývalém zabijákovi trošku jinak než
doposud, nicméně Johnu Wickovi se to
samé daří o mnoho lépe.
S příběhem se nikdo moc nemazal. Je to stokrát ohraná písnička, avšak
tvůrci se za ni nestydí a naopak z ní udělali natolik vymazlený remix, že
si to samé klidně dáte s chutí ještě několikrát. John Wick (Reeves) je
bývalý elitní zabiják, natolik elitní, že i v tom nejnebezpečnějším mafiánském
podsvětí o něm kolují legendy (údajně zabil tři lidi najednou pouhou tužkou a
drsní Rusové mu přezdívají Baba Jaga). Svého povolání zanechal kvůli ženě,
kterou si později vzal za manželku. Ta ale podlehla smrtelné chorobě a na začátku
filmu má pohřeb. Johnovi pak přijde zásilka – malé štěně, které mu pořídila,
aby nebyl tak sám. O dva večery později se k Johnovi v noci vloupe
parta ruských kriminálníků, zbijí ho, ukradnou mu auto a psa zabijí. Shodou
okolností je jeden z oněch mladíků synem jednoho z nejmocnějších mafiánů
(hraje ho Michael Nyqvist), a ten Johna dobře zná. A je mu jasné, že se tato
událost neobejde bez brutální a krvavé odezvy.
Takže abych to zkrátil. Je to o tom, jak Keanu Reeves chodí po městě a
střílí po lidech. Nicméně to střílení je mimořádně efektní (často prováděné podstatně
zblízka), výborně nastříhané, akční scény jsou zcela přehledné, mají skvělou choreografii,
do toho hraje kvalitně zvolená doprovodná hudba (jedna pasáž se odehrává na
diskotéce) a i po vizuální stránce je film taktéž povedený. Většina ho vypadá
zhruba takto:
Nejpodstatnější ale je, že je to nápadité. Ano, příběh je ohraný a
předvídatelný, ale je ozdobený velkou spoustou pentlí, které ho dělají
neobyčejným. Některé z nich by si dokonce zasloužily vlastní seriál –
třeba luxusní hotel, kam se chodí ubytovávat nájemní vrazi, a který funguje
jako taková neutrální zóna s jasně definovanými pravidly, nebo nájemné komando
čističů, kteří přijdou po zabijácích uklidit ten brajgl, co po sobě zanechají.
Ve filmu navíc není nouze o velkou porci humoru a řada scén je nefalšovaně
vtipná, ať už díky výmluvným kreacím herců, či neotřelým hláškám. Ukázkový
příklad – když ti rozjívení hajzlíci přijedou s ukradeným autem do garáže
na přelakování a změnu SPZ, majitel podniku jim dá pěstí a vyhodí je,
protože samozřejmě pozná, komu to auto patří. Následující telefonní hovor mezi
ním a otcem toho zbitého kluka, vlivným a mocným vládcem mafiánského podsvětí,
vypadá zhruba takto:
„Tys dal mýmu synovi ránu do obličeje. Koukej to vysvětlit.“
„No, on přijel do mý garáže s ukradeným autem Johna Wicka, kterýmu
předtím zabil psa.“
„Aha.“ (Zavěsí.)
Keanu Reeves je po několika ne úplně přesvědčivých rolích (Příležitost dělá zloděje, 47 róninů) opět velmi uhrančivý a
charismatický. Úspěšně kolem sebe buduje auru drsňáka, se kterým není radno si
zahrávat, k čemuž mu zcela stačí umět se nebezpečně tvářit a čas od času
někomu nelítostně prostřelit úsměv, zkrátka nic přehnaně okázalého. Působivý je
i Willem Dafoe ve vedlejší roli zabijáka, o kterém bych chtěl vidět samostatný
film. Jediný ne moc výrazný je Niqvistův vůdce ruské mafie – nic moc nedělá a
místo toho, aby se nějak projevoval coby záporný charakter, se raději tak nějak
pomalu smiřuje se svým osudem, ovlivněným tím, že mu je v patách naštvaný
John Wick. Jejich závěrečná konfrontace z toho důvodu nevrcholí ničím
výjimečným a spíš tuctově vyšumí do ztracena.
John Wick není žádný rutinní akčňák. Je na něm znát, že si
na něm jeho tvůrci dali záležet, vyřádili se na něm a výsledek jim nebyl putna.
Dokázali ho udělat chytrým, profesionálně natočeným, řemeslně bravurním a ještě
k tomu nebývale zábavným. Těch sto minut uteče jako voda a vy budete chtít
nášup. Rozhodně si přeju další pokračování tohohle víc, než pokračování Equalizeru. (Ovšem crossover by také
nebyl od věci.)
Žádné komentáře:
Okomentovat