Ačkoli se může na první pohled zdát, že režijní debut Garyho Shorea je podobným
pokusem o realistickou dekonstrukci obecně známého mýtu jako
v případě Fuquova Krále Artuše,
není tomu tak. Drákula: Neznámá legenda
je historická fantasy popisující zrod příběhu o hraběti Drákulovi skrze trochu
jiný pohled na věc, leč i tak se v ní vyskytují nadpřirozené schopnosti
hlavního hrdiny, měnícího se v upíra, jako jsou nadlidská síla nebo možnost
přeměnit se v hejno netopýrů.
 |
| Zdroj fotek: Cinemart.cz |
Příběh se odehrává v Transylvánii, jejíž vládce Vlad III. byl kdysi
skvostným bojovníkem a nyní si ve společnosti své rodiny a poddaných užívá
klidu a míru – dokud zemi nezačnou obléhat početná turecká vojska. Když sultán
začne po Vladovi požadovat tisíc chlapců včetně jeho jediného syna, aby je mohl
naverbovat do své armády, rozhodne se Vlad neuposlechnout a raději nechá
započnout válku. Jediná šance, jak ji vyhrát a ochránit svůj lid, je vydat se
do temné jeskyně, kde žije obávaný vampýr – a ten z Vlada udělá ve stínech
žijící a po lidské krvi prahnoucí monstrum.
V první polovině filmu je nutno ocenit jeho relativně hutnou atmosféru.
Děj se odehrává někdy ve středověku, příběh je příjemně temný, jak se na
upírské fantasy sluší, a herci se typově celkem hodí do svých rolí. Luke Evans hraje
zachmuřeného a rozervaného vládce, který neváhá obětovat život pro blaho svého
lidu a rodiny, působí přirozeně a nenuceně, avšak žádný extra výkon nepodává (spíš
se tváří pořád stejně). O něco zajímavější je Charles Dance jako prokletý
vampýr žijící v útrobách jeskyně, kde se prochází po kostech svých obětí –
je patřičně démonický a hravý, takovým sympatickým způsobem. Ostatní herci
jsou především samoúčelné loutky a ve většině případů nestojí za řeč. Čas
od času se Shoreovi dokonce podaří vizuálně zajímavý záběr, třeba když jsou
bílé holubice zkrápěny krví, nebo když je válečná vřava snímána skrze zrcadlový
odraz v nablýskaném meči, trčícím z hrudníku padlého těla. Bojové
scény jsou jinak vcelku dynamické, místy kvůli nedostatku světla (většinou se
odehrávají v noci) a rychlému střihu nepřehledné. Hudba Ramina Djawadiho (Pacific Rim) je velmi dobrá.
Filmu se ale nedaří zamaskovat to, že jde o pouhé béčkové fantasy s hororovými
prvky, navíc o poměrně dementní béčko. Na scénáři spolupracovali dva debutanti
a ze začátku se jim nedá upřít schopnost navnadit – motivace hlavních postav
jsou víceméně jasné, zápletka je sice obecně dost předvídatelná, nicméně
atraktivní, a příběhová gradace funguje slušně – ale v polovině dojde ke
zlomu. Jak se zatemňuje mysl hlavního hrdiny, ztrácí snímek konzistenci a
najednou nelze pochopit jednání postav (a Vlada/Drákuly obzvlášť), všechno
přestane dávat smysl a dojde i na takové špeky, jako je tisícihlavá armáda
bojující se zavázanýma očima (protože když svého nepřítele nevidíte, nemůžete
se ho bát). A z toho se film až do úplného konce už nevylíže.
Nejvíc je ale škoda toho nevyužitého potenciálu. Akčními scénami a digitálními
triky se tvůrci snaží zamáznout nedostatečné provázání s historickými reáliemi,
přestože se o to ze začátku trochu pokoušejí, když divákovi zprostředkovávají
dějepisně-zeměpisné pozadí příběhu o transylvánském vladařovi. Podobné pokusy o
naroubování nové verze příběhu o Drákulovi na realitu ale okamžitě poté
smetávají ze stolu a místo toho servírují nepříliš originální a nijak zvlášť
dobře vyprávěný tuctový příběh, který se na druhořadý upírský horor bere až
příliš vážně a selhává v poskytnutí dostatečné porce zábavy, kterou by se
zkušenějšímu tvůrčímu týmu, vědomého faktu, že natáčejí popcornové béčko, jistě
podařilo vydolovat v mnohem větší míře.
Žádné komentáře:
Okomentovat