Dost mi tento americký film připomněl nedávné romantické drama Hvězdy nám nepřály, kde se dva mladí
lidé do sebe zamilovali a prožili pěkné chvíle, načež zasáhl tragický osud a
divák pak lovil v kapse kapesník. A také to bylo podle knižního
bestselleru. No a v tomto filmu jsou těmi mladými teenagery talentovaná a
mimořádně hudebně nadaná sedmnáctiletá studentka Mia (Chloe Grace Moretz),
která by klidně mohla ze dne na den excelovat jako profesionální violoncellistka,
a pohledný starší kluk, frontman rockové kapely, za kterým se otáčejí všechny
děvčata ve škole.
Takže ti dva si padnou do noty (doslova), začnou spolu chodit, po prvním
rande přijde první pusa, první milování (extra decentní, cudné a jakékoli
nahoty prosté) a také první hádky a nedorozumění. Celé je to velmi předvídatelné,
plné klišé a ničím nevybočující, přičemž jediné dilema obou po uši zamilovaných
a šťastných hrdinů vyplývá z toho, že on musí kvůli koncertům čas od času
odjet na delší dobu z města, takže se třeba týden nevidí, pak si to
vyčítají, ale nakonec si stejně padnou kolem krku, nicméně se to možná ještě
zhorší, protože ona si podala přihlášku na hudební prestižní školu na druhém
konci Spojených států a je možné, že ji tam přijmou…
Ještě stojí za zmínku, že Mia má opravdu skvostné a sympatické rodiče,
kteří jsou bývalí rockeři (otec hrál v kapele na bicí), mladšího bratra a
báječné prarodiče (hlavně dědeček je úplně boží). Všichni ji ohromně podporují
a každou chvíli utrousí nějakou vtipnou hlášku. Tím je tedy postaráno o humor i
o pocit odcizení hlavní hrdinky, která je na rozdíl od všech ostatních ve svém
okolí relativně introvertní, neprojevující se a neposlouchající nic kromě
klasické hudby, což s ní žádný z jejích vrstevníků nesdílí.
A v čem je tedy to tragické drama? Onen příběh je totiž vyprávěn
nelineárně, tudíž zhruba po dvaceti minutách filmu (ne, není to spoiler) dojde
k tomu, že Mia, její bratr i oba rodiče dostanou při cestě na rodinný
výlet smyk a dostanou se do autonehody s fatálními důsledky (matka je
mrtvá na místě, ostatní jsou v šeredném stavu odvezeni do nemocnice). V tu
chvíli vidíme Miu, jak se dokonale upravená a bez jediného šrámu dívá se
zděšením na nezáviděníhodnou situaci a pozoruje doktory, jak nakládají její
tělo do sanitky s tím, že „pacientka je v bezvědomí“ – Miina duše
patrně opustila svou tělesnou schránku a stává se svědkem následků nehody,
v nemocnici se pak dozvídá o stavu svých rodičů a bratra a pozoruje
zděšené reakce svých šokovaných příbuzných a přátel, kteří se v nemocnici
sejdou.
Nečekejte ale, že se díky své prezenci v podobě ducha (nebo jak to
nazvat) nachomýtne k odhalení nějakého nečekaného zvratu, nebo že vyjde
najevo něco, co před ní bylo zatajeno. Celý tento koncept slouží jen
k tomu, že se hlavní hrdinka musí sama rozhodnout, jestli nemocnici
dobrovolně opustí (a zemře), nebo se raději vrátí zpět do svého těla a probudí
se z bezvědomí. A samozřejmě si vyslechne, jaké neuvěřitelně dojemné a
patetické proslovy budou mít její blízcí u jejího lůžka. To aby měly divačky
nad čím vzlykat.
Zmíněná lovestory se tudíž odehrává z drtivé většiny ve formě
flashbacků (došlo k ní před nehodou) a hlavní hrdinka ji vypráví
v rámci voiceoverů, přičemž své vyprávění obohacuje různými
pseudo-filozofickými myšlenkami, které asi měly být hluboké, ale působí spíš
banálně a vytvářejí dojem zbytečné vaty.
Fakt, že od dvacáté minuty filmu jsou události před nehodou a po nehodě
navzájem promíchány (z mého pohledu víceméně náhodně), vedl k tomu, že
jsem si připadal jako na emocionálním kolotoči (a nebylo to dobře). Čtvrt hodiny
po mně film chtěl, abych byl veselý, bavil se nad srandovními hláškami
hrdinčina otce a přál oběma mladým hudebníkům jejich lásku, načež po mně
následujících deset minut loudil slzy (které jsem neposkytl). Pak přišlo
dalších šťastných deset minut, kde jsem měl mít radost a těšit se spolu
s hrdiny z veselých a romantických chvilek, které prožívali,
dokud je nevystřídaly záběry lidského utrpení a další troufalé útoky na slzné
kanálky. Ke konci je to už vyloženě nepříjemné, jak se vás snímek ze všech sil
snaží dojmout, a čím déle mu to nevychází, tím urputněji se snaží. Když pak
vytáhl i trumfy v podobě ubrečeného dědečka a akustické písničky
hrané u nemocničního lůžka z čisté lásky, tak to se mnou už skoro hnulo.
Ale za jakou cenu.
Jistý problém je v tom, že Chloe Grace Moretz nezvládá dramaticky
vypjaté scény, a když má srdceryvně lamentovat, lkát nad ztrátou rodinného
příslušníka a expresivně truchlit, tak je to místy spíš nechtěně směšné (a pro
scénu, v níž se schyluje k prvnímu sexu hlavních hrdinů, to platí
také). A ačkoli se skutečně ze všech sil snaží podávat opravdový herecký výkon
(dokonce se naučila hrát na cello), tak můj největší dojem z ní byl, že je
prostě většinou jen roztomilá, a ve vypjatých sekvencích křečovitá (oproti
hercům ve vedlejších rolích, kteří jsou velmi přirození a uvěřitelní).
A to nekonečné stupňování snaživě slzopudných scén v nemocnici je
opravdu otravné a s každou přibývající minutou si říkáte, kdy už
proboha bude konec. Režie je standardní, většina herců velmi příjemná a některé
charaktery, situace a pasáže (zejména ty romantičtější) přitom docela stojí za
to a rozhodně neurazí (ovšem ani nenadchnou). Akorát je celý tento film od
základů neuspokojivě vystavěný. Tak možná za to může ještě knižní předloha…
Žádné komentáře:
Okomentovat