Equalizer (The Equalizer) – Recenze – 60%

Robert McCall (Denzel Washington) je vdovec žijící v Bostonu, pracuje v mega supermarketu pro kutily (něco jako náš Hornbach nebo Bauhaus), každý den má pečlivě nalinkovaný a každý večer sedává v tom samém bistru, kde si čte knížku. A zde se také setkává s mladičkou ruskou prostitutkou Teri (Chloe Grace Moretz), které uděluje rady a pomáhá jí zlepšit svůj život. Když je Teri zmlácena svým pasákem, Robert se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a v jistém hotelu během devatenácti vteřin holýma rukama (a vývrtkou) profesionálně zlikviduje pět po zuby ozbrojených Rusů – zjevně kdysi dělal podobné věci běžně. Co ze začátku vypadá jako obyčejná pomsta, však rozroste do mnohem větších měřítek, neboť Robert v rámci svého činu shodou okolností vykydlil východoamerickou centrálu ruské mafie a největší boss ze všech největších bossů na něj posílá toho nejdrsnějšího a nejzkušenějšího profesionálního zabijáka a pátrače Teddyho…

Celkem dost to připomíná zhruba 350 filmů s podobnou zápletkou o spravedlivé odplatě, kde se hlavní hrdina rozhodne postavit na stranu utiskovaných, ať už s vizáží obyčejného chlapíka z lidu nebo maskovaného mstitele v netopýřím obleku. Nicméně nejvíce Equalizer připomíná Muže v ohni (kde hrál také Denzel Washington). Ovšem s podstatným rozdílem – Tony Scott svůj okázalý thriller efektně videoklipově nastříhal a vytvořil tak zábavný, napínavý, inteligentní a dynamický film. Americký režisér Antoine Fuqua (Král Artuš, Pád Bílého domu) dokázal svému Equalizeru vtisknout onu zábavnost, napínavost a inteligenci, ale nějak se mu z toho vytratila ta dynamika. Equalizer je vláčný a pomalu se táhnoucí film s dlouhými scénami, přičemž mnohé z nich sice mají velmi dobrou atmosféru, ale při délce výrazně přes dvě hodiny se neubráníte zívání a koukání na hodinky.

Pokud jde o jednotlivé scény, tak Equalizer nabízí jedny z nejlepších, jaké jsem letos viděl. Kdykoli se hlavní hrdina odhodlá k nějakému zabíjení, tak to stojí za to (krvavé scény jsou brutální a zároveň decentní – to nejhorší se odehrává mimo zorné pole diváků) a třeba první konfrontace Roberta se zarputilým a chladnokrevným Teddym je vskutku libová, aniž by se v ní kdokoli pokusil o cokoli násilného. Drtivá většina filmu přitom není skoro vůbec akční – vyjma závěrečné pasáže v něm padne za celou dobu všehovšudy jediný výstřel a ozve se jediná exploze, samozřejmě s hlavním hrdinou odcházejícím frajersky s výbuchem v zádech. Antoine Fuqua získává plusové body za vynikající režii a za to, jak sofistikovaně a přesně umí pracovat s klišé a přetavit je tak v cosi, co je na hraně cool scény a komicky vtipné scény. Nejvíce lahůdkové nejsou ani zdaleka akčnější či násilné sekvence, nýbrž dialogové pasáže, ve kterých si dva a více lidí mezi sebou povídají. A ani přitom nemusí nutně držet v ruce zbraň. Což se týká hlavně dialogů mezi hlavním hrdinou a jeho budoucími oběťmi, jakmile se totiž děj filmu přesune někam mimo centrum dění ústřední zápletky (třeba k Robertovým přátelům, kteří jsou napojeni na tajné služby), tak je účinnost snímku sotva poloviční. Scénář je definitivně velmi silnou stránkou filmu.

Problém nastává ale už u postavy Roberta. Ze začátku je velice uvěřitelným hrdinou, ale jakmile dojde na likvidování mafiánů, jde realita zcela stranou a z nenápadného dělníka ve stavebninách se stává ultra zkušený, všeho schopný a těžce profesionální agent dobra, neskonale inteligentní a jasně uvažující kříženec Jasona Bournea, Liama Neesona z 96 hodin a MacGyvera, přičemž všechny zmiňované hravě strká do kapsy levou zadní a ještě si u toho stihá počítat vteřiny. Je nezničitelný, neporazitelný, a ať na něj z Ruska pošlou jakkoli schopné lidi, Robertovi žádný z nich nesahá ani po kolena. Bez ohledu na to, jakou past si na něj připraví, jakými všemožnými prostředky se budou snažit odhalit jeho totožnost a minulost, kolik jeho známých a přátel budou ohrožovat na životech, Robert bude vždy o krok napřed a bude předvídat každý tah svých nepřátel do naprostého detailu. Není divu, že se to po čase celkem rychle ohraje a odpadne to nejdůležitější – přestanete se bát o hlavního hrdinu a spíš vás začne zajímat, jakými bizarními způsoby bude své soky odpravovat.

Nezdá se ale, že by cílem režiséra byla v tomto případě zábavná jízda plná komplikovaných akčních scén a hlášek – vtipných průpovídek tu sice pár najdete, film ale opravdu není příliš akční ani komický a jeho tempo je značně táhlé – kvůli řadě zbytečných a zbytečně dlouhých scén snímek bohužel nedrží příliš pohromadě a silný zážitek z něj se ředí. Spíš šlo o natočení atmosférického temného thrilleru kombinovaného s psychologickou studií dobráckého zabijáka, který očišťuje svět od zla. To by ale dotyčný musel působit alespoň trochu realisticky namísto vzbuzování dojmu, že na světě neexistuje nikdo elitnější, kdo by se mu vyrovnal.

Nefunguje ani vizuální stránka. Kamera je sice dobrá, ale film je strašlivě tmavý, až je to místy nepřehledné – v nočních scénách např. čas od času není nic vidět, ani kdo se s kým pere, natož co kdo komu dělá. Když se ke konci filmu Robert skrývá před partou nájemných vrahů mezi regály rozlehlé prodejny, kde předtím stihl zhasnout zcela všechna světla, tak je velmi těžké ho detekovat, i když ho kamera explicitně zabírá.

Nakonec je na filmu nejlepší složkou Denzel Washington, který předvádí bezchybný herecký výkon. Přetéká charismatem a je sympaticky neokázalý – i potenciálně vtipné hlášky pronáší s vážnou tváří a dodává jim na sofistikovanosti. Příjemným překvapením je i Chloe Grace Moretz, která je ve filmu sice asi jen deset minut, nicméně hraje o dost jinak, než doposud hrála, je téměř k nepoznání a působí dvacetkrát dospěleji a vyspěleji než ve svém předchozím filmu Zůstaň se mnou. Novozélandský herec Marton Csokas si svého psychopatického ruského „likvidátora“ Teddyho značně užil a po herecké stránce je Washingtonovi důstojným protivníkem.

Antoine Fuqua se rozhodl natočil mnohokrát viděný námět s ohranými motivy trochu jinak a po svém, což je třeba ocenit. Ve filmu je asi tucet scén, které jsou úžasné a kulervoucí, neboť z nich s pomocí herců a režisérského umu vyždímal maximum. To samé se ale nedá říct o ostatních scénách (tedy většině filmu), které jsou spíš přehlídkou značného množství potenciálu, jenž  se bohužel nepodařilo vytěžit – částečně je to způsobeno nadlidsky (až nadpřirozeně) schopným hlavním hrdinou zasazeným do relativně reálného prostředí, nekonzistencí stylů jednotlivých pasáží a značnou rozvleklostí, která je především ze začátku významně znatelná.