V oku tornáda (Into the Storm) – Recenze – 40%

V oku tornáda je americký katastrofický film. V mainstreamu je to poněkud uvadající a odumírající žánr – před rokem a půl byl u nás v kinech film Nic nás nerozdělí, což bylo ale spíš lidské drama s jednou ne moc velkou vlnou, a před tím až mega epické 2012 před pěti lety (a bude trvat ještě asi dlouho, než se objeví jiný katastrofický velkorozpočtový spektákl, který by s tímto kolosem Rolanda Emmericha snesl srovnání). Protože V oku tornáda ho nesnese.

Jak je v katastrofických filmech běžné, tak na první ukázku mohutné síly matky přírody si musíme počkat do té doby, než skončí expozice všech postav, jejichž osudy budeme v průběhu filmu paralelně (a později ve společné linii) sledovat. V tomto filmu ono představování hrdinů trvá něco málo přes půl hodiny a těch hrdinů je asi tucet:

• Parta lovců bouřek, kteří se v obrněném transportéru a v dodávce s high-tech vybavením vydávají po stopách atmosférických výkyvů a doufají, že se jim podaří natočit záběry tornáda dostatečně zblízka. Nechybí černoch s kamerou a pohledná vysokoškolská absolventka oboru meteorologie.
• Dva zhruba sedmnáctiletí bratři (jeden frajírek, druhý nesmělý), jejichž otec je ředitelem střední školy, kam oba chodí studovat. Jejich matka před lety zemřela a jejich vztah s otcem je od té doby poněkud vyhrocený. Toho otce hraje Richard Armitage (trpaslík Thorin Pavéza z Hobita).
• Sem tam se objeví dvojice idiotů, kteří natáčejí mobilem videa na YouTube a protože jsou příliš hloupí, tak postrádají pud sebezáchovy, takže jim nedělá problém natáčet hrozivě vyhlížející tornáda ze vzdálenosti deseti metrů. (A jsou tedy bez diskuze nejzábavnějšími postavami v celém filmu, nicméně jsou tam dost málo.)

K ději je asi zbytečné se vyjadřovat. Prostě se v jednom americkém maloměstě najednou objeví tornáda a začnou všechno pustošit a hrdinové filmu se snaží přežít, případně ochránit druhé. Jediný výraznější dějový oblouk spočívá v tom, že ten nesmělý z oněch dvou bratrů se konečně poprvé odváží oslovit spolužačku, do které je už delší dobu zamilovaný, a odjede jí pomoct natáčet video projekt do staré papírny, kde jsou samozřejmě po útoku tornáda oba zasypáni sutinami a doufají, že je otec a bratr toho chlapce dorazí zachránit dřív, než se prostor, ve kterém jsou uvězněni, naplní po okraj rychle přitékající vodou…

Film natočil Steven Quale, který má mimo jiné na svědomí Nezvratný osud 5, jenž byl až překvapivě zábavným a pomalu nejlepším dílem série. Nicméně V oku tornáda není moc dobře režírované, což je vidět hned na několika věcech. Za prvé – ta úvodní expozice je strašlivě dlouhá (a nudná) a probíhá z větší části prostřednictvím domácích kamer. Ti dva kluci totiž natáčejí dle otcových instrukcí nějaké audiovizuální záznamy do časové schránky na téma „Vzkaz pro mé budoucí já za 25 let“, což v praxi vypadá tak, že se dívají do kamery a melou samé hovadiny. Není nic trapnějšího, než představit divákům hlavní postavy filmu tím způsobem, že o sobě pronesou monolog do kamery a vedle toho je prdnutý vysvětlující titulek se jménem. Trumfne to snad až pasáž k závěru filmu, v níž někteří z hrdinů nahrávají na tu samou kameru rozloučení se před smrtí a neuvěřitelně pateticky a v polobreku deklamují, jak milují své rodiče a sourozence. Hrůza. Ti lovci bouřek byli tedy mnohem zajímavější.

Celý film je samozřejmě prošpikován těmi nejstrašnějšími klišé (tornádo nelítostně trhá domy, ale americká vlajka zavěšená na stožáru přežije vždycky, životy zachraňuje kapesní nůž, který s sebou jeden z chlapců tajně nosí v kapse za otcovými zády, když už někoho zachránit, tak výhradně v poslední sekundě…), ale není s nimi dobře pracováno. V katastrofických filmech Rolanda Emmericha jsou tato klišé využívána pro vytvoření cool efektu, případně mají ironickou funkci, resp. slouží jako pocta padesát let starým katastrofickým filmům. Oproti tomu v tomto filmu působí jen a jen směšně.

Největší rozdíl je ale v tom, že u Emmericha jsou ta klišé zábavná, zatímco u V oku tornáda nemůže být o nějaké zábavě moc řeč. Až na ty dva dementy s foťáky v mobilech tu nejsou žádné další zdroje humoru a film neobsahuje žádné další vtipy. Bere se smrtelně vážně, ale na to, aby mu to procházelo, je až příliš dementní a jeho hrdinové se chovají až příliš jako idioti (např. se vracejí pro zapomenutou kameru, když je pět metrů od nich hořící tornádo). Scénář napsal člověk jménem John Swetnam, který už má za sebou scénáře k podprůměrnému thrilleru Evidence a k pátému dílu Let´s Dance. Což o lecčem vypovídá.

Samozřejmě tu zjevnou debilitu beru trochu s nadsázkou, protože s tou se musí u takovýchto filmů tohoto konkrétního žánru počítat (zvlášť dneska, kdy je logika v chování hrdinů nahrazována efektní podívanou a digitálními orgiemi). Nevadí mi, že je film dementní, pokud je alespoň vtipný a zábavný. Což, jak už bylo řečeno, není u V oku tornáda tento případ.

Co si zaslouží pochvalu, jsou triky, protože jsou opravdu na úrovni (většinou). Tornáda vypadají moc dobře, a když trhají domy a kradou z letišť letadla, tak to vypadá správně mohutně (avšak rozhodně nic, co by se dalo srovnat s masivní destrukcí v 2012). Kvalitní počítačové efekty jsou ale spíš zásluhou toho studia, které je mělo na starosti, a animátorů, nikoli režiséra.

V roce 1996 vznikl film jménem Twister, který byl v podstatě o tom samém (taky tam byla tornáda a hlavní hrdinové byli lovci bouřek) a taky to nebyl kdovíjaký zázrak, nicméně před osmnácti lety byla jiná doba a tornáda ve filmu působila o dost děsivěji. V dnešní době, kdy v katastrofických filmech bez problémů vybuchuje půlka planety a stometrové vlny pohlcují celé kontinenty, je nápad natočit film, v němž se přes zapadlé maloměsto přežene pět tornád, která strhají několik ulic, letiště a kus lesa, poněkud zpátečnický a V oku tornáda kvůli tomu není ani na okamžik napínavé. Přitom katastrofy ve filmu nemusejí být nutně za každou cenu epické a monstrózní, aby se okolo nich dalo vytvořit kvalitní a poutavé drama – film Nic nás nerozdělí je toho důkazem. V oku tornáda má dokonce podobně silný příběh, ten je ale mnohem hůře vyprávěný a jeho hrdinové nejsou dostatečně charismatičtí/sympatičtí, aby divákovi na jejich osudech záleželo.