Tři bratři – Recenze – 90%

Tři bratři jsou pohádkou Jana Svěráka, podle scénáře Zdeňka Svěráka, na motivy hudebně-divadelního pásma Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře, splétajícího mimo jiné klasické pohádky o Šípkové Růžence, Červené Karkulce a O dvanácti měsíčkách. Právě tyto tři pohádky jsou v mírně poupravených variacích sjednoceny do jednoho příběhu, ve kterém se tři bratři (Vojta Dyk, Tomáš Klus a Zdeněk Piškula) vydávají do světa, přičemž jeden cestou zachrání Růženku, druhý Karkulku a třetí si vezme Marušku.

 

Zdroj fotek: Bioscop

Nyní to nejdůležitější – Tři bratři jsou s pořádným náskokem zdaleka nejlepší českou hranou pohádkou za pěkně dlouho, přinejmenším od dob Lotranda a Zubejdy (1996). Konečně má rodič po dlouhé době šanci vzít své ratolesti do kina na českou pohádku, bavit se při jejím sledování spolu s dětmi a nepropadat se přitom samou hrůzou a trapností do sedačky, jako tomu bylo u naprosté většiny dosavadní pohádkové tvorby od počátku 90. let (namátkou si vzpomenu na Nejkrásnější hádanku, Peklo s princeznou, Micimutr, či na opravdové příšernosti v podobě Šmankote, babičko čaruj, Čertovy nevěsty, Kováře z podlesí, Z pekla štěstí 2 a nové Saxány). Je to nesmírně osvěžující pocit, když je pohádka chytře vymyšlená, inteligentní, dynamická, zábavná, vtipná, dobře zahraná a zapívaná a technicky nesmírně na výši (tedy nikoli jako např. v Čertově nevěstě, kde hlavní zápletka existovala výhradně jen díky hlouposti idiotských postav, které byly vláčeny dialogovým očistcem a vypravěčskou žumpou, ve které se ráchali pitvořící se čerti).

Oproti tomu ve Třech bratrech dává všechno dokonalý smysl. Možná i díky tomu, že děj filmu stojí na pohádkách, které jsou ozkoušené a prověřené mnoha generacemi, přičemž Svěrákovy autorské zásahy a novosti v nich rozhodně nepůsobí ani trochu rušivě či nepřirozeně. Nejde ani tak o to, zda bude divák napnutý, jestli se jednomu z bratrů nakonec podaří prosekat růžemi a osvobodit dívku svého srdce, jako spíš o to, jak bude ten všem známý příběh vyprávěn, k jakým změnám k němu dojde a jakým způsobem bude zakomponován do jednotícího příběhu. A jak vtipné to celé bude.

A vtipné je to hodně (často jsem se smál nahlas). Postavy mají hlášky, každou chvíli dojde na nějaký neverbální humor, a spoustu gagů, vtípků a legračních rýmů obsahují i písničky, kterých je tu nemálo (film místy hraničí až s muzikálem). A celé to vypráví vypravěč (Zdeněk Svěrák), který má k prezentovaným pohádkám různé ironické připomínky, komentuje je, přeskakuje nezáživné pasáže a občas dokonce oslovuje přímo diváky.

Texty písniček jsou skvělé. Jen místy je u některých z nich poznat, že původně nebyly určeny ke zpěvu a herci je spíš recitují za zvuku hudby, než aby je zpívali. Kvalita zpěvu je téměř bezchybná (akorát jsem alergický na vysoko položený zpěv malých dětiček, což je ale hodně subjektivní). Hudba je naprosto vynikající (hraje skutečný symfonický orchestr, autorem je Michal Novinski) a ve filmu perfektně funguje. Je správně dojemná, když má být dojemná, rozverná, když má být rozverná a dramatická, když má být dramatická. Za nejlepší část filmu považuji pasáž začínající momentem, kdy se narodí Růženka, a končící okamžikem, kdy se píchne o trn, usne, a s ní i celé království. A z velké části je to způsobeno i hudebním doprovodem a zpěvem (a také hereckými výkony, výpravou, kamerou, střihem, svícením, filmovou zkratkou a všemi možnými detaily – všechno v ní funguje dokonale). Celá tato sekvence má zhruba osm minut a neexistuje způsob, jak ji vylepšit. A podobně na tom jsou i jiné scény – majestátní zpěv dvanácti měsíců sedících ve vánici u ohně, příchod jednoho z bratrů na vesnickou tancovačku, Jiří Lábus jako Bába z mokřin, Pavel Liška jako Holub…

Film neměl kdovíjak obrovský rozpočet (který by asi na trojitou výpravnou pohádku byl potřeba), nicméně Svěrákovi to nevadilo a dokázal si poradit, mnohdy poměrně originálně. Výprava a scény s větším počtem statistů jsou skvělé, jako mluvící zvěř v lese jsou použitá skutečná zvířata (nadabovaná), vlk je animatronická loutka (přesně na hranici děsivosti a grotesknosti) a čas od času se zjeví velmi kvalitní počítačový efekt (hrad zarůstá růžemi, ve sněhu vykvetou fialky, vlkovi se rozšiřují zornice…) a skvělý je i zvuk, případně hlasy (na rozdíl od jiných českých filmů, ve kterých mnohdy není rozumět, co postavy na plátně říkají, resp. co se zrovna sborově zpívá).

Za nejméně povedený považuji segment s Červenou Karkulkou, které je ve filmu devět let (protože v pohádce je to malá holčička), přičemž tomu bratrovi, který s ní na konci utvoří pár, je patnáct. Z věkového rozdílu mezi nimi si dělají legraci i samotné postavy (naštěstí vkusně), ale stejně to působí trošku divně a nepatřičně. Jinak je i tato pohádka vlastně dobrá a dětská herečka hrající Karkulku v žádném případě není špatná, ale když začala už potřetí zpívat ten samý verš dokola, chytal mě psotník.

Naopak se mi velmi líbí, jakým způsobem je ošetřeno, že si všichni bratři své nevěsty zaslouží. Oni se totiž do těch pohádek jen tak nachomýtnou a s výjimkou jednoho z nich, který se musí prosekat trním, neudělají nic moc (resp. skoro nic) hrdinského, neprokážou odvahu, statečnost, atd. Nevěsty totiž získají díky tomu, že se zbaví špatných vlastností a neduhů, kvůli kterým vyráželi do světa na zkušenou na prvním místě (zapomnětlivost, nerozhodnost a unáhlenost). Chytrý tah!

Třešničkou na dortu jsou slavní herci (nejen z pohádek minulých desetiletí), kteří mají ve filmu překvapivá (a mnohdy i zábavná) camea.

Děj Tří bratrů téměř nikdy nespěje k čemukoli hloupému (a pokud ano, je to okamžitě shozeno v rámci vtipu, i když jde třeba jen o pohádkově naivní stylizaci). Jejich humor je současný, trefný a funkční. Příběhy a texty písniček jsou skvěle napsané. Herecké obsazení je nevídané a najednou je vidět, kolik z těch herců jsou dobří herci, včetně těch, které jsme v jiných filmech viděli hrát žalostně. Je to způsobeno tím, že je vedl zkušený a talentovaný režisér, který má ve svém konání jasno, je schopen velmi přesně naplnit svůj záměr, ví, jak vést herce, jak postavit kameru, jak srozumitelně vyprávět příběh, jakým tónem podkreslit scénu, jak ji nasvítit, jak donutit herce, aby se usmál nebo lekl tak, jak je potřeba. Režiséra, který je perlou mezi českými režiséry a který by si zasloužil s Třemi bratry rekordní počet diváků, neboť se mu jimi podařilo revitalizovat žánr české filmové pohádky, který se mnoho posledních let topil ve sračkách.