Především – nemyslím si, že by Woody Allen natáčel jen samé dobré filmy (a
celkem mi vadí, když někdo hájí kompletní filmografii Woodyho Allena jenom
proto, že to je filmografie Woodyho Allena). Větší část jeho filmů se mi sice
moc líbí (Anny Hall, Půlnoc v Paříži, Manhattan…), jiné se mi ale zas aktivně
příčí (Do Říma s láskou, Pozor na Harryho, Zločiny a poklesky…) a jen málokterý mě nechá natolik chladným,
abych ho považoval za průměrný (viz. třeba Purpurová
růže z Káhiry). A Kouzlo
měsíčního svitu kupodivu spadá přesně do téhle průměrné a tím pádem ne moc
zajímavé skupiny.
Na rozdíl od Jasmíniných slz (předposlední
Allenův film) se Kouzlo měsíčního svitu
nepouští do žádné satiry na cokoli a neřeší žádná závažná témata, neboť není
ničím jiným než nezávaznou letní romantickou komedií, která má místo
nastolování složitých otázek a odpovědí výhradně jen bavit. Nebo tedy
alespoň takový byl původní záměr.
Jih Francie, konec 20. let minulého století. Kouzelník a iluzionista
Stanley (Colin Firth) je pozván svým kolegou do luxusního pobřežního sídla
jedné zámožné aristokratické rodiny, která si vydržuje mladou ženu, jež o sobě
tvrdí, že je médium (mluví s duchy zesnulých, předvídá budoucnost, umí používat
telepatii a podobně), s cílem odhalit její triky a označit ji za
podvodnici. Racionálně a logicky uvažující Stanley nabídku přijme a je tudíž
seznámen se spanilou slečnou Sophie (Emma Stone), která je ale natolik
přesvědčivá (a navíc vidí ve svých vizích i ty věci, o kterých nemohla mít ani
tušení, např. ze Stanleyho minulosti nebo z minulosti jeho příbuzných), že
mu nezbude nic jiného, než uznat, že se setkal se skutečným médiem. Zcela to
změní jeho chápání života a připustí i existenci sil, o kterých doposud
nevěděl, nebo si je odmítal pustit k tělu. A z nedůvěřivého
škarohlída se stane mnohem uvolněnější a šťastnější člověk.
A nyní hlavní zápletka: Sophie se do Stanleyho zamiluje. Přestože on je neustále
zachmuřený, arogantní, nevrlý, chladný a na hlavního hrdinu
romanticky-komediálního filmu až podezřele málo sympatický (a jediné, co ho
jakžtakž zachraňuje, je charisma Colina Firtha). Jak se taková živelná,
rozjařená a veselá holka plná energie dokáže zamilovat do takového otravného
bručouna, navíc dvakrát staršího (Colinu Firthovi je přes padesát let), je pro
mě záhadou – a ve filmu to nepůsobí zrovna dvakrát přirozeně ani
realisticky, i když ve dvacátých letech možná byla jiná doba a dívky letěly na
o hodně starší muže, kdo ví). Další věc je, že Stanley má snoubenku (která je
stejně distingovaná, upjatá a seriózní jako on) a o přízeň Sophie se zas uchází
bohatý mladík, který je do ní bláznivě zamilovaný a tlačí ji do sňatku, který
by jí zajistil luxus a pohodlí do konce života. Nicméně láska se chová podle
toho, jak Woody Allen káže…
Zajímavé je, že v průběhu filmu sice Sophie naznačí Stanleymu, že
k němu chová jisté city, ale ten ji odbude s tím, že láska je
iracionální, že to je nesmysl, a že on o ní ani na okamžik nezauvažoval jako o
ženě, natož aby její city opětoval. Celou dobu ji ve filmu uráží, chová se jako
snob a pitomec a neexistuje jediný důvod k tomu, aby ho Sophie pořád měla
ráda. Další vývoj tohoto “romantického“ vztahu mi připadal téměř jako sci-fi.
Nebo jako ta úplně nejdementnější romantická komedie za hodně dlouho.
Na filmu je nejpovedenější asi dobová výprava. Automobily, dekorace,
rekvizity, kostýmy, stylově upravené exteriéry, barevné ladění, vizuální
detaily, svícení… To vše je odvedeno na výbornou, možná ještě lépe než
v dobově laděných pasážích v Allenově Půlnoci v Paříži. Velmi dobré jsou i herecké výkony většiny
zúčastněných (a Emma Stone je samozřejmě vrcholně roztomilá a ohromně jí to
sluší) a výjimečně není otravná ani hudba (pro Allena typický jazz je občas
říznut nějakou klasickou skladbou). Děj filmu ale bohužel není příliš vydařený,
je vyprávěn v pozvolném tempu a s nedostatkem dynamiky a energie a
ani dialogy nejsou tak břitké a sofistikované, jak jsou fanoušci zvyklí
z dřívějších filmů Allenovy kariéry. Je to celé takové mdlé, ne moc vtipné
(když už, tak spíš úsměvné) a končí to způsobem, který možná méně pozorné
diváky překvapí, všem ostatním ale bude připadat zoufale předvídatelný a
nedomyšlený až hanba.
SPOILER. Hádáte správně, ti dva si nakonec padnou kolem ramen, přestože
jediná charakterová změna, ke které u hlavního hrdiny dojde, je, že se
z otravného arogantního bručouna změní v zamilovaného otravného
arogantního bručouna. A přestože se ukáže, že ta dívka ve skutečnosti opravdu
je podvodnice (!) a byla domluvená s oním Stanleyho kolegou, který si
z něj chtěl vystřelit. A pokud jsem to správně pochopil, tak ta hraběnka,
která Sophii celou tu dobu vydržovala, byla vlastně podváděna a byly z ní
tahány peníze (poměrně velké sumy, včetně finančního příspěvku na založení
Sophiiny nadace na nějaký výzkum spirituálních sil či co) a když se nakonec
odhalí, že si to celé vymyslela, tak to té dobromyslné hraběnce nikdo neřekne
(!), takže jsou z ní peníze tahány dál. KONEC SPOILERU.
V celém filmu je asi tucet docela chytrých slovních narážek a vtípků,
asi půltucet vtipných dialogů a zhruba tak tři až čtyři komediální situace,
jakžtakž slušně vytěžené. Na běžnou romantickou komedii je to celkem průměr, na
komedii od Woodyho Allena už spíš podprůměr. O trochu vtipnější to bude možná
připadat znalcům angličtiny, protože ve filmu se mluví aristokratickým jazykem
vyšší společenské vrstvy a některé slovní výměny a rozmluvy jsou obzvláště
květnaté (ne až tak jako v Pýše a
předsudku nebo v Pokoji
s vyhlídkou, ale přesto).
Nicméně si nedělám iluze, že spoustě lidí se bude Kouzlo měsíčního svitu upřímně líbit, protože podlehnou jeho
atmosféře, řeknou si, že to byla taková oddechovka a taková letní pohodička a
spokojí se s tím. Nebo jim ten nechutně egoistický a sobecký hlavní hrdina
bude dokonce připadat sympatický, kdo ví. A pak je to také film Woodyho Allena
a ten přece špatné filmy netočí, že…
Žádné komentáře:
Okomentovat