Očista: Anarchie (The Purge: Anarchy) – Recenze – 40%

Rok starý, komorní thriller Očista byl založený na poměrně originálním a atraktivním (leč nedostatečně vytěženém) nápadu – v blízké budoucnosti v USA posadil k moci extrémistickou vládu, která se rozhodla vypořádat s kriminalitou tím způsobem, že na jednu konkrétní noc v roce zlegalizovala veškerou kriminální činnost (a té noci se říká Očista). Kdo chce rabovat, vraždit, či ilegálně stahovat, má během těchto dvanácti hodin unikátní příležitost. Společnost je rozdělena na ty, co se zabarikádovávají doma jako v pevnosti a snaží se bouřlivou noc ve zdraví přečkat, zatímco jiní vyrážejí do ulic s nabroušenými mačetami, nabitými zbraněmi a s chutí po krvi. Potenciál takového námětu by klidně vydal na mnohadílný seriál, Očista přesto nabídla jen laciný béčkový příběh o rodině, která se snažila přežít ve vlastním domě. Letošní pokračování je v leckterém ohledu vydařenější, v jiných ohledech je ale zas o hodně horší, takže je vlastně s předchozím filmem co do kvality plně srovnatelné.

Největším plusem je, že příběh Očisty: Anarchie už není tak zoufale komorní jako v jedničce a působí mnohem méně lacině. Hlavním hrdinou je jeden z vykonavatelů Očisty, který se po zuby ozbrojený vydává na noční cestu pomsty, a protože má dobré srdce, tak přibere čtyři další postavy – matku s dcerou, jež zachrání ze spárů vraždících těžkooděnců, a mladý pár, kterému se porouchalo auto ve chvíli, kdy to nejméně potřeboval. Všichni pak pěšky putují skrze město, přičemž po nich jdou zabijáci v maskách, zmínění těžkooděnci, a dojde i na exkluzivní hon pořádaný aristokratickou smetánkou. Film rozhodně obsahuje větší množství nápadů než jeho předchůdce.

Nevýhodou je, že žádného z těch hrdinů nehraje nikdo známý (a takové to pravidlo, že když ve filmu podobného žánru hrají neznámí herci, tak se nedá předvídat, kdo všechno zemře, tady neplatí, neboť děj je celkově předvídatelný opravdu dost). Ethan Hawke a Lena Headey v předchozí Očistě byli alespoň dobří herci, zatímco v aktuálním obsazení nepodává dobrý herecký výkon skoro nikdo, což činí některé scény mnohem hůře stravitelnými. A co je nejhorší – když je film založený na tom, že vám má na jeho hrdinech záležet a máte se o ně bát, ale váš dojem je ten, že byste jich většinu nejraději sami zabili (nebo jim alespoň jednu vrazili), tak je něco špatně! Jediným sympaťákem je onen hlavní hrdina, co se chce mstít, který je inteligentní, bystrý a jde si pevně za svým. Ostatní jsou nemyslící a arogantní idioti, kteří, když jim někdo zachrání život, místo poděkování začnou svého zachránce pomlouvat a navážet se do něj. Nevděční kreténi, kterým fandit nelze, ani když v některých scénách trpí a brečí. Otázkou zůstává, proč je ten hlavní hrdina zcela iracionálně pořád tahá s sebou…

Oba díly Očisty natočil americký režisér James DeMonaco v koprodukci s Francií a sám si k nim napsal scénář. Nutno říct, že děj Očisty: Anarchie je ještě o něco dementnější než v případě jedničky. Taková typická situace, k níž dojde ve filmu nesčetněkrát, je, že kladná postava leží bezbranně na zemi, nad ní stojí postava záporná, míří na ní pistolí, pronáší dlouhý monolog o prospěšnosti Očisty a o důvodech zabíjení, a když se konečně chystá zmáčknout spoušť, je zabita někým, kdo se za ní shodou okolností objeví jako Deus ex machina. Většina filmu se pak skládá ze zmateného pobíhání po městě, panikaření a rozprav na téma „zabíjení je špatné“.

Zcela běžné je i ignorování vedlejších příběhových linií, které vypadaly celkem slibně, ale nedostalo se jim žádného využití. Na začátku filmu například jedna z hrdinek zjišťuje, že aby její starý a nemocný otec vyřešil finanční problémy své dcery, tak prodal sám sebe bohaté rodině, která za jeho mučení a zabití zaplatí tučnou sumu jeho pozůstalým. Ten akt mučení a zabití ale nevidíme a o této postavě ve zbytku filmu už nepadne ani zmínka. Stejně je na tom jedna vedlejší postava, která je v průběhu filmu zabita, a jiná vedlejší postava jí přísahá pomstít. V tu chvíli je ale její dějová linie utnuta a jak to s ní dopadlo, se nedozvíme, protože už se znovu neobjeví. Několik vyloženě epizodních postav je zas na začátku představeno v krátkých expozicích jen proto, aby se pak v pozdější fázi filmu mohly odněkud náhodně vynořit a někoho zabít, případně nechat zabít sebe.

Moc nepomáhá ani to, že James DeMonaco to celé docela slušně řemeslně režíruje, a že noční město plné maskovaných zabijáků a násilníků má chvílemi celkem slušnou atmosféru. Když je příběh tupý a jeho hrdinové se tupě chovají, pak jde zkrátka do kopru i všechno ostatní. Je to problém především scénáře, protože největšími zádrhely jsou dialogy (až na hranici otravnosti) a bizarní dějové zvraty, které jsou příliš často založené na neuvěřitelných náhodách a shodách okolností. Napínavé to moc není (protože ve filmu je pramálo postav, na kterých by vám záleželo), a pokud vám jde o krev a brutalitu, tak obojího je poskrovnu.