Anna je osmnáctiletá polská novicka žijící v klášteře a týden před
tím, než se stane jeptiškou, dostane za úkol navštívit svou tetu Wandu, o jejíž
existenci neměla doposud ani tušení, a která je její jedinou žijící příbuznou. Od
ní se dozvídá, že je ve skutečnosti Židovkou, a že její pravé jméno je Ida.
Dívka zatouží najít hrob svých rodičů, kteří zahynuli během 2. světové války, a
proto se spolu s Wandou vydává na cestu přes Polsko, přičemž poprvé poznává
svět za hranicemi kláštera a objevuje sama sebe…
Ida je poctou kinematografii 60. let – vypadá, jako
by byla v 60. letech opravdu natočená a ještě k tomu se odehrává v téže
době. Všechno je v ní retro, od dobové stylizace a kamery, která je po 99 %
filmu zcela statická, až po dekorace, kostýmy, rekvizity, herecké výkony, umělecké
svícení a hudbu. Je černobílá a natočená v poměru stran 4:3. Kdyby mi
chtěl někdo tvrdit, že to je starý film z roku 1963, neměl bych důvod mu to
nevěřit.
Zároveň jde o návrat režiséra Pawela Pawlikowskiho na domácí scénu. Tento
zkušený tvůrce natáčel filmy zejména ve Velké Británii (Moje léto lásky, Poslední útočiště),
kde žil od roku 1977, a nyní se rozhodl stvořit polský film s polskými herci
(s neherečkou v hlavní roli a v polsko-dánské koprodukci).
Film je velmi komorní a poetickou road movie, která stojí hlavně na
úchvatném vizuálním pojetí, výtvarné stránce a na psychologii obou hrdinek, jež
jsou představitelkami velice kontrastních ženských charakterů. Anna/Ida je
skromné a prosté děvče, které nepoznalo nic ze světského života a veškeré její
zkušenosti se týkají výhradně života v klášteře, náboženství, víry,
modliteb a odříkání. Až nalezení svých kořenů a skutečné, do té doby netušené
identity jí dovolí zakusit to, co pro ni bylo vždy zakázaným ovocem, jako např.
hudba či pohledy mužů. Oproti ní Wanda je realitou zkroušená žena, zarytá
komunistka a bývala soudkyně, která před lety posílala na smrt nepřátele
režimu, přičemž tyto vzpomínky se snaží zapudit pomocí náhodných známostí na
jednu noc, alkoholu a nespočetného množství cigaret. Jedním z témat filmu
(mimo témata typu zločin & trest, oběti holocaustu a válečné zločiny) je
vzájemná nesourodost obou hrdinek a jejich tiché konflikty. Obě herečky jsou
skvělé (představitelku Anny prý Pawlikowski vyhrabal na doporučení v nějaké
kavárně, kde pracovala jako servírka).
Je celkem zjevné, proč jsou z filmu kromě Poláků nadšení hlavně všemožní
světoví kritici, znalci filmové teorie a dějin filmu a fanoušci evropských
uměleckých snímků. Ida je návratem k tomu,
jak se filmy točily kdysi a v tomto ohledu je poctou dokonalou, čistou a
velmi přesnou, podobně jako třeba oscarový The
Artist byl poctou filmům němým. Avšak na rozdíl od The Artist Ida nedojímá,
nechytá za srdce a ani nemá zrovna dvakrát rychlé tempo. Je spíš loudavá,
založená na atmosféře, postavách a hlubokých myšlenkách. Z toho důvodu
sice velmi zaujme napoprvé (především svou formou a estetikou obrazu), ale po
opakovaném zhlédnutí nevolá. Jistě se o ní budou psát dlouhé eseje, podrobné
kritiky a snad se dostane i do učebnic nebo do filmových encyklopedií, ale
zrovna divácky atraktivní bych ji nenazval. Technicky je zpracovaná na
výbornou, její příběh je ale až příliš jednoduchý, příliš předvídatelný a v žádném
případě originální.
Kdyby Ida opravdu vznikla v 60. letech, pravděpodobně by byla dnes ztracená v nevýrazné směsici zapomenutých filmů té doby. Dnes, kdy každý filmový návrat ke kinematografii starých ér působí jako svěží senzace, je jen logické, že budí takový ohlas, zejména ve východní Evropě a na festivalech po celém světě. Ale to ještě neznamená, že je zábavná a stojící za doporučení. Rozhodně je mimořádně vhodná pro ty diváky, kteří s oblibou sledují filmy pro pamětníky, a pro všechny ostatní bude zárukou nevšedního kino zážitku. Ale jestli se vám za tuto obrazy a symbolikou promlouvající staromódní story o hledání pravdy, o poválečných traumatech a o polsko-židovských vztazích vyplatí dát peníze v hodnotě vstupenky, je už jen na vás.
Kdyby Ida opravdu vznikla v 60. letech, pravděpodobně by byla dnes ztracená v nevýrazné směsici zapomenutých filmů té doby. Dnes, kdy každý filmový návrat ke kinematografii starých ér působí jako svěží senzace, je jen logické, že budí takový ohlas, zejména ve východní Evropě a na festivalech po celém světě. Ale to ještě neznamená, že je zábavná a stojící za doporučení. Rozhodně je mimořádně vhodná pro ty diváky, kteří s oblibou sledují filmy pro pamětníky, a pro všechny ostatní bude zárukou nevšedního kino zážitku. Ale jestli se vám za tuto obrazy a symbolikou promlouvající staromódní story o hledání pravdy, o poválečných traumatech a o polsko-židovských vztazích vyplatí dát peníze v hodnotě vstupenky, je už jen na vás.
Žádné komentáře:
Okomentovat