Hercules – Recenze – 50%

Je to zvláštní, ale občas se stane, že Hollywood vyprodukuje s odstupem několika málo měsíců nezávisle na sobě dva různé filmy s naprosto identickým námětem (a těžko říct, jestli někdo opisoval, nebo jestli je to náhoda). Příkladem budiž Madagaskar vs. Divočina, či Příběh brouka vs. Mravenec Z. Loni jsme tu měli dva akční snímky o útoku na Bílý dům (Pád Bílého domu a White House Down) a letos zas dva filmy o legendárním Herkulovi. A nejde jen o identického hlavního hrdinu, oba filmy totiž sdílejí i některé styčné body a dějové prvky. Přesto je nový Hercules o něco vydařenější než ten, co byl v našich kinech v lednu (což se dalo celkem čekat, vzhledem k tomu, jaká byla Herkules: Zrození legendy břečka – dokonce je na něj v novém Herculovi narážka a dělají si v něm z něj legraci).

Co je na tomto filmu zajímavé a relativně originální, je pokus o jistou demytizaci hlavního hrdiny. O Herkulovi je sice na začátku řečeno, že se zrodil jako polobůh a potomek boha Dia, to je ale v průběhu celého filmu vyvraceno, resp. zamlžováno, aby byl divák v nejistotě a nebyl o božském původu Herkula zcela přesvědčen. Film např. končí větou, že člověk nemusí být zrovna polobůh, aby se stal hrdinou, a že to je (možná) i Herkulův případ. Ten je ve filmu představen jako nájemný žoldák, který se svou skupinou pěti bojovníků, mezi nimiž nechybí lukostřelkyně – divoženka, věštec, šílenec a vypravěč legend, splnil i oněch dvanáct pověstných úkolů, díky kterým se z něj stal bájný hrdina, a nyní se nechává najímat od kdekoho, aby výměnou za zlato rozprášil pár nepřátel, přičemž jeho pověst, respekt a snad i samotný zjev výrazně přiživuje strach protivníků. Nevypadá nesmrtelně (naopak často krvácí a je možné ho zranit) a za celý film neudělá nic, co by signalizovalo jakékoli božské schopnosti (i když v závěru filmu je to dost na hraně). Také by se ale dal jednoduše interpretovat jako obyčejná, leč mohutná korba a hromada svalů schopná mimořádného fyzického výkonu, tak mimořádného, že místy až přechází zrak. V případě Dwaynea Johnsona, který se zhostil titulní role, je to navíc interpretace relativně uvěřitelná.

Docela rád bych viděl nějaký prequel, ve kterém Herkules s pomocí svých přátel plní těch dvanáct úkolů, načež jeho vypravěč legend začne po okolí roztrubovat, jak Herkules „sám zabil lva holýma rukama, odvážně se utkal s Hydrou, jejíž krev je smrtelně jedovatá pro všechny kromě něj, či bojoval s amazonkami posedlými svazováním“. K mému překvapení jsem se dočkal něčeho podobného v podobě závěrečných titulků, což mi udělalo radost.

Bohužel, děj je ve skutečnosti mnohem obyčejnější a pro boj s mytickými stvůrami v něm není dostatek místa. Jde o to, že Herkula a jeho partu si najme samotný trácký král (John Hurt), aby mu pomohl s nepřátelskými bojovníky, kteří sužují trácký lid a pálí vesnice. Herkules přijme, protože za to dostane slíbeno spoustu zlata (a navíc má král pohlednou dceru). Pak se ale ukáže, že byl podveden, že se stal obětí mocenských intrik, a že celou dobu bojoval na špatné straně štítové hradby…

Zdaleka největším trumfem a částečně i vítězstvím filmu je Dwayne Johnson, známý též jako umělec „The Rock“, v hlavní roli. Je impozantní, charismatický, svaly se na něm rýsují jedna báseň a ještě k tomu je to dobrý herec. Jeho tvrďácké hlášky fungují (v českém dabingu o něco míň), kůže se mu leskne v záři ohně, a když s kyjem v ruce a se lvím čepcem na hlavě křičí a likviduje protivníky, je to prostě a jednoduše cool (zejména pokud jste náctiletý chlapec, pak budete hltat každý jeho pohyb). Když chytil koně v běhu a odhodil ho i s jezdcem o pár metrů jinam, měl jsem chuť začít tleskat. Dwayne Johnson zkrátka celý film táhne neuvěřitelně kupředu a kdyby byl do jeho role obsazen kdokoli jiný, film by se klidně mohl jít zahrabat, protože by byl poloviční. A srovnávat ho s Kellanem Lutzem, představitelem hlavní role ve zmíněném Herkulovi: Zrození legendy, je více než směšné.

To je jako srovnávat trabanta s tankem.

Pak tu ale máme ještě režiséra, který naopak táhne film dolů. Je jím Brett Ratner, mimo jiné tvůrce všech tří Křižovatek smrti a nejslabšího dílu X-Mení série s podtitulem Poslední vzdor. Tomu se nedaří uchovat filmu konzistentní styl. Chvíli je zcela seriózní, až je tím místy otravný. Odhalování Herkulova nitra, jeho traumata ze smrti rodiny a vážné rozhovory o přátelství, o důležitosti rodiny a o věčně omílaných hrdinských činech se rychle omrzí, protože nejsou napsané moc dobře a ani nejsou moc dobře natočené, takže působí nezajímavě a nudně. Jindy zas neváhá přijít s bláznivými vtípky a s gagy, mezi nimiž vyniká zejména vedlejší komická postava věštce, který si předpověděl, že ho jednou zabije hořící oštěp, takže pokaždé, když jeho směrem letí něco hořícího, tak místo útěku rozpaží a čeká na ránu osudu, přičemž k naplnění věštby samozřejmě nedojde.

Úplně odlišně vyznívají i akční, resp. bitevní scény (které jsou ve filmu všehovšudy jen dvě). Jsou totiž natočeny výhradně na efekt, s rychle se pohybující kamerou a uvážlivým střihem, zato se spoustou přestřelené a zábavně stylizované akce a s pár efekty speciálně pro 3D navíc (které je jinak poměrně k ničemu vzhledem k nemalému počtu nočních scén, ve kterých kvůli tmavým brýlím není nic moc vidět). Brettu Ratnerovi jde velmi dobře natáčení nabuzené akce, legračních vsuvek a epických scén, ve kterých hlavní hrdina dělá cosi monumentálního a hraje do toho osudová hudba. Ale zoufale mu nejde natáčení všeho ostatního, přičemž nejvíce je to patrné u dialogů. A toho malého chlapce, který Herkulovi fandí, pořád za ním leze a dokolečka rekapituluje jeho legendární skutky, si také mohl odpustit.

Z posledních dvou filmů o Herkulovi je tento rozhodně ten lepší, přesto to ale není žádná sláva. Jako akční/fantasy/dobrodružná nezávazná jednohubka Hercules postačí, výrazně pozitivní dojem však nezanechá a po týdnu si nevybavíte víc než tři až čtyři scény, které vám utkvějí díky tomu, že se u nich hodně nasmějete. A Dwaynea Johnsona, protože je neskutečnej frajer. Na svou životní roli si ale bude muset ještě chvíli počkat, neboť tato to nebyla.