Chlapectví (Boyhood) – Recenze – 80%

Drama Chlapectví je životním dílem amerického režiséra Richarda Linklatera. Proč životním? Protože ho natáčel průběžně po dvanáct let stále s těmi samými herci. Jednou za rok jim zavolal, sešel se s nimi a natočil s nimi další kus scénáře. Díky tomu je film jedinečný a pravděpodobně si tím vyslouží i zápis do historie kinematografie. Je to forma neobyčejná a uhrančivá a Linklater si za ni zaslouží veškeré ovace.

Není to ale forma kdovíjak unikátní (před dvanácti lety snad, dnes už rozhodně ne). Například v roce 2012 vznikl ve Velké Británii dokument, který sledoval osudy několika postav od jejich dětství až po dosažení věku šestapadesáti let. Jmenoval se 56 Up. Dokonce ani v ČR nejde o ojedinělý fenomén – režisérka Helena Třeštíková vypilovala svou techniku časosběrného dokumentu k dokonalosti ve svých filmech Katka, René, či Marcela. Nebo ve snímku Soukromý vesmír, kde sledovala jednu konkrétní rodinu dokonce 37 let. To všechno jsou ale dokumenty, přičemž Linklater povýšil obdobnou metodu na vyšší úroveň tím, že ji použil v hraném filmu. Na podobné bázi založil svou filmovou trilogii Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí, které natáčel vždy s odstupem devíti let, přičemž ve všech těchto snímcích hráli v hlavních rolích Ethan Hawke a Julie Delpy ty samé postavy, které stárly spolu s nimi a souběžně i s diváky, kterým klidně mohly připomenout je samé. Šlo totiž o velmi univerzální charaktery a Chlapectví má v tomto ohledu velmi podobný efekt, neboť jeho příběh a postavy jsou podobně univerzální. Jeho sledování je doprovázeno silným pocitem nostalgie, a to zejména pro ty, kteří vyrůstali na přelomu tisíciletí, a film jim tak bude možná připomínat jejich vlastní dětství, a pak pro ty, kteří v téže době své děti vychovávali.

Když to shrnu, tak film vypráví o životě jedné relativně obyčejné rodiny očima hlavního hrdiny Masona, kterému je na začátku asi šest a na konci osmnáct. Má starší sestru (kterou hraje režisérova dcera, Lorelei Linklater) a rozvedené rodiče (Patricia Arquette a Ethan Hawke). Nemá moc kamarádů, protože jakmile si stihne nějaké udělat, rodina se stěhuje někam jinam. Obě děti žijí s mámou, s otcem se vidí občas. Jejich máma si tu a tam najde nového mužského, ale oproti tátovi je to chabá náhražka. Mason je nejdříve takové normální dítě s normálními klukovskými problémy, pak ale přijde puberta a Mason začne být trochu emo. Zkusí si vztah s děvčetem, v osmnácti odmaturuje a odjede na vysokou školu. To je celý děj, akorát jsem ho důsledně oholil o všechny kudrlinky, díky kterým má celý film 166 minut.

Hlavní hrdina v průběhu dvanácti let.

Nutno poznamenat, že kdyby Chlapectví vznikalo jako normální film, nebylo by na něm moc co obdivovat. To nejzajímavější, tedy sledovat, jak se zub času v průběhu natáčení podepsal na jednotlivých hercích, by z něj totiž zmizelo a zůstal by jen příběh, který je až příliš normální a obvyklý na to, aby udržel divákovu pozornost dvě a tři čtvrtě hodiny. Neprospívá mu ani mnohdy příliš pozvolné tempo a nedostatek šťávy. Je to drama, jehož postavy občas zažijí něco tragického, občas něco veselého, ale většinou prostě jen žijí své všední životy, jako ostatně skoro každý. Na konci nespadne asteroid, ani nikdo nevymyslí stroj času. Za celou dobu se neodehraje jediná dynamická scéna (natožpak scéna akční), a když se jedna z vedlejších postav naštve a v záchvatu agrese začne v jisté sekvenci rozbíjet talíře, působí to ve své neumírněnosti oproti všemu ostatnímu až téměř nepatřičně.

Na druhou stranu, síla filmu tkví právě v oné všednosti a obyčejnosti. Hrdinové v něm prožívají situace, jež se přihodily spoustě dalších lidí nebo někomu v jejich okolí, a jsou tím pádem všem důvěrně známé. Linklater umí tyto situace dobře natočit, aby působily přesně tak, jak působit mají, a vyvolávaly ty emoce, jaké by měly vyvolávat. Jeho režie je přesná a připomíná práci brusiče briliantů. Výborně vede herce a pečlivě skládá film do konzistentního a kompaktního celku. Je kuriózní sledovat, jak se během těch let proměňoval vzhled hlavního hrdiny (kterého hraje Ellar Coltrane, jehož za nijak zvlášť dobrého herce nepovažuji) a ostatních herců. Je zajímavé pozorovat, jakým způsobem je ten fakt, že ve filmu hráli po dobu dvanácti let ty samé tváře, přidanou hodnotou pro příběh, který by jinak byl sotva mírně nadprůměrným nezávislým dramatem, nevybočujícím a nevynikajícím ničím zvláštním, o čem by se muselo nutně psát, kromě bravurní režie.

K naprosto kompletnímu, až detailnímu vykreslení postav a k vytvoření celkového obrázku včetně všech souvislostí asi byla dlouhá stopáž nutná, ale s třetí hodinou filmu jsou už divákův zájem a dojetí ředěny únavou. Druhá polovina filmu (tedy čím víc se film blíží k současnosti) je navíc o něco méně zábavná a poutavá než polovina první, neboť je v ní hrdinou poměrně stereotypní a nudný teenager, který není ani zdaleka tak zajímavý jako ten chlapec, kterým předtím býval, a jehož optikou je na svět ve filmu v první polovině nahlíženo.

Oceňuji, že Linklater si do scénáře mohl napsat cokoli, ale místo toho natočil jako své opus magnum oslavu všednosti, průměrnosti a života obecně. A je to úžasné. Zároveň to ale okolo vás proběhne jako život sám – film jsem viděl před dvěma týdny a už jsem pravděpodobně zapomněl velké množství dějových odboček a podzápletek, protože mě zkrátka nezaujaly tolik jako jiné, výraznější části filmu.

Ano, Chlapectví opravdu je výjimečným filmem, který si zaslouží pozornost, který uchvátí svým zpracováním, avšak rozhodně nestrhne svým dějem. Vypráví o věcech, které jsou nám blízké a na které třeba rádi vzpomínáme, a jeho děj je spíš o vlně nostalgie a o uvědomění si krásy a pomíjivosti života, než aby bylo důležité to, co se v něm vlastně odehrává za faktický příběh. Film je to pravdivý a realistický a díky tomu, že průběžně vznikal ve stejné době, v jaké se postupně natáčel, tak i vypovídající o atmosféře poslední nejméně dekády. Kouzelný feel good film, za který by měl Linklater rozhodně dostat nějakou cenu za režii.