Hvězdy nám nepřály (The Fault in Our Stars) – Recenze – 60%

Na začátku amerického filmu Hvězdy nám nepřály, natočeném podle úspěšného knižního bestselleru, hlavní hrdinka jménem Hazel říká, že romantické příběhy bývají ve filmech často přikrášlené. A že ona by si ten svůj mohla také přikrášlit, ale místo toho nám poví, jak to bylo doopravdy. Jenže to její „doopravdy“ se příliš neliší od jiných standardních a hollywoodsky přikrášlených slzopudných romantických dramat.

Hazel je sedmnáct a má rakovinu. Nejhorší má sice už za sebou, ale musí všude chodit s kyslíkovou bombou. Rodiče ji donutí navštěvovat terapeutickou skupinu scházející se v kostele a zpívající písničky o Ježíšovi, aby přišla trošku mezi lidi. Tam se Hazel seznámí s pohledným osmnáctiletým Gusem (který kvůli boji s rakovinou přišel o nohu) a oba se do sebe zamilují. Děj spočívá v tom, že Hazel si pořád čte ve své oblíbené knížce a mockrát se snažila kontaktovat jejího autora, ale marně. Gusovi se to podaří a spisovatel je dokonce oba pozve k sobě domů do Amsterodamu. Oba hrdinové se tím pádem připravují na cestu a doufají, že se nedostaví nečekané zdravotní komplikace.

Je celkem sympatické, že ústřední pár má smysl pro humor a bere svůj osud a zdravotní stav s nadhledem. Jak Gus, tak Hazel jsou schopni dělat si ze svých nemocí legraci a neočekávají od okolí, že je bude bezmezně litovat kvůli jejich nepříznivé situaci. I vedlejší postavička Gusova slepého kamaráda, se kterým se kvůli ztrátě zraku rozešla jeho přítelkyně, funguje velmi dobře na hranici komediálního charakteru a soucit budícího trpitele. Černohumorných hlášek je ale ve filmu poskrovnu a pouhá jeho přítomnost ještě z filmu originální podívanou nedělá (něco podobného bylo o moc lépe zpracováno v Uvnitř tančím nebo v Kurzu negativního myšlení).

Celkem sympatický je i casting hlavní hrdinky. Je až s podivem, že Shailene Woodley vypadá podstatně jinak než v nedávné Divergenci, neboť v tomto filmu rozhodně nepřipomíná hollywoodskou herečku modelkoidního typu s nánosem make-upu a digitálním peelingem. S pihami a krátkými vlasy naopak vypadá jako obyčejné a přirozeně působící děvče. Bohužel se totéž nedá říct o jejím mužském protějšku, kterého hraje Ansel Elgort (v Divergenci hrál jejího bratra!), ten totiž nepůsobí realisticky ani trochu. Připomíná spíš splněnou fantazii náctileté dívky, vybájeného švarného jinocha s optimistickým úsměvem, jehož každodenní náplní je trávit čas se svou dívkou, každou chvíli jí psát nebo volat, překvapovat ji milými gesty, a když už nic jiného, tak na ni alespoň neustále myslet. Jistě existují šťastné páry, ve kterých se muž jeví jako perfektní a ideální partner tohoto typu, zde je to už ale trochu přehnané (dokonce jsem si ze začátku myslel, že se nakonec ukáže, že Gus byl ve skutečnosti opravdu jen výtvorem imaginace hlavní hrdinky). Tento dojem ještě umocňuje ten fakt, že zatímco Hazel mluví zcela přirozeně a realisticky (současně), tak Gus se z nějakého důvodu vyjadřuje, jako by neustále citoval svého oblíbeného knižního hrdinu z předminulého století. Místy je tato jeho stylizace do po všech stránkách naprosto dokonalého mladého muže docela absurdní. Působí totiž neopravdově a nereálně (a ještě k tomu je panic, což už je skoro sci-fi).

Nicméně herci jsou sympatičtí a předvádějí celkem příjemně neokázalé herecké výkony. Z vedlejších rolí mě zaujala zejména vynikající Laura Dern v roli hrdinčiny matky a pak hlavně Willem Dafoe coby zmiňovaný spisovatel, který svým nečekaným a překvapivým zjevem a přednesem bortí idylický svět obou hlavních hrdinů a mávnutím ruky rozbíjí jejich představy o idolech na prach. Rozhodně je nejzajímavější postavou filmu, takže je škoda, že je v něm pouze pár minut.

Bez ohledu na kvality knižní předlohy film Hvězdy nám nepřály vyvolává spíš dojem všední podívané, která není ani kdovíjak atraktivní, ani kdovíjak originální. Podobných námětů existují desítky až stovky a zrovna tento není zpracován způsobem, který by byl dvakrát novátorský nebo neokoukaný (právě naopak si neodpustí tradiční klišé – např. když se Hazel po dlouhé námaze konečně vyšplhá do podkroví v domě Anny Frankové a políbí se s Gusem, lidé okolo jim začnou tleskat). Příslib nenásledování hollywoodsky stylizovaných romantických dramat vezme za své poměrně brzy a ničeho výrazně vybočujícího se divák nedočká ani ve zbytečně protahovaném závěru, kdy jsou slzy násilně dojeny téměř dvacet minut. Jediným svěžím elementem, který tuto strukturu narušuje, je tak Dafoeova postava cynického pisálka.