Na začátku amerického filmu Hvězdy
nám nepřály, natočeném podle úspěšného knižního bestselleru, hlavní hrdinka
jménem Hazel říká, že romantické příběhy bývají ve filmech často přikrášlené. A
že ona by si ten svůj mohla také přikrášlit, ale místo toho nám poví, jak to
bylo doopravdy. Jenže to její „doopravdy“ se příliš neliší od jiných standardních
a hollywoodsky přikrášlených slzopudných romantických dramat.
Hazel je sedmnáct a má rakovinu. Nejhorší má sice už za sebou, ale musí
všude chodit s kyslíkovou bombou. Rodiče ji donutí navštěvovat
terapeutickou skupinu scházející se v kostele a zpívající písničky o
Ježíšovi, aby přišla trošku mezi lidi. Tam se Hazel seznámí s pohledným osmnáctiletým
Gusem (který kvůli boji s rakovinou přišel o nohu) a oba se do sebe
zamilují. Děj spočívá v tom, že Hazel si pořád čte ve své oblíbené knížce
a mockrát se snažila kontaktovat jejího autora, ale marně. Gusovi se to podaří
a spisovatel je dokonce oba pozve k sobě domů do Amsterodamu. Oba hrdinové
se tím pádem připravují na cestu a doufají, že se nedostaví nečekané
zdravotní komplikace.
Je celkem sympatické, že ústřední pár má smysl pro humor a bere svůj osud a
zdravotní stav s nadhledem. Jak Gus, tak Hazel jsou schopni dělat si ze
svých nemocí legraci a neočekávají od okolí, že je bude bezmezně litovat kvůli
jejich nepříznivé situaci. I vedlejší postavička Gusova slepého kamaráda, se
kterým se kvůli ztrátě zraku rozešla jeho přítelkyně, funguje velmi dobře na
hranici komediálního charakteru a soucit budícího trpitele. Černohumorných
hlášek je ale ve filmu poskrovnu a pouhá jeho přítomnost ještě z filmu originální
podívanou nedělá (něco podobného bylo o moc lépe zpracováno v Uvnitř tančím nebo v Kurzu negativního myšlení).
Celkem sympatický je i casting hlavní hrdinky. Je až s podivem, že Shailene
Woodley vypadá podstatně jinak než v nedávné Divergenci, neboť v tomto filmu rozhodně nepřipomíná hollywoodskou
herečku modelkoidního typu s nánosem make-upu a digitálním peelingem. S pihami
a krátkými vlasy naopak vypadá jako obyčejné a přirozeně působící děvče.
Bohužel se totéž nedá říct o jejím mužském protějšku, kterého hraje Ansel
Elgort (v Divergenci hrál jejího
bratra!), ten totiž nepůsobí realisticky ani trochu. Připomíná spíš splněnou
fantazii náctileté dívky, vybájeného švarného jinocha s optimistickým úsměvem,
jehož každodenní náplní je trávit čas se svou dívkou, každou chvíli jí psát nebo
volat, překvapovat ji milými gesty, a když už nic jiného, tak na ni alespoň
neustále myslet. Jistě existují šťastné páry, ve kterých se muž jeví jako
perfektní a ideální partner tohoto typu, zde je to už ale trochu přehnané
(dokonce jsem si ze začátku myslel, že se nakonec ukáže, že Gus byl ve
skutečnosti opravdu jen výtvorem imaginace hlavní hrdinky). Tento dojem ještě
umocňuje ten fakt, že zatímco Hazel mluví zcela přirozeně a realisticky
(současně), tak Gus se z nějakého důvodu vyjadřuje, jako by neustále
citoval svého oblíbeného knižního hrdinu z předminulého století. Místy je tato
jeho stylizace do po všech stránkách naprosto dokonalého mladého muže docela
absurdní. Působí totiž neopravdově a nereálně (a ještě k tomu je panic,
což už je skoro sci-fi).
Nicméně herci jsou sympatičtí a předvádějí celkem příjemně neokázalé herecké
výkony. Z vedlejších rolí mě zaujala zejména vynikající Laura Dern v roli
hrdinčiny matky a pak hlavně Willem Dafoe coby zmiňovaný spisovatel, který svým
nečekaným a překvapivým zjevem a přednesem bortí idylický svět obou hlavních
hrdinů a mávnutím ruky rozbíjí jejich představy o idolech na prach. Rozhodně je
nejzajímavější postavou filmu, takže je škoda, že je v něm pouze pár
minut.
Bez ohledu na kvality knižní předlohy film Hvězdy nám nepřály vyvolává spíš dojem všední podívané, která není
ani kdovíjak atraktivní, ani kdovíjak originální. Podobných námětů existují
desítky až stovky a zrovna tento není zpracován způsobem, který by byl dvakrát
novátorský nebo neokoukaný (právě naopak si neodpustí tradiční klišé – např. když
se Hazel po dlouhé námaze konečně vyšplhá do podkroví v domě Anny Frankové
a políbí se s Gusem, lidé okolo jim začnou tleskat). Příslib nenásledování
hollywoodsky stylizovaných romantických dramat vezme za své poměrně brzy a
ničeho výrazně vybočujícího se divák nedočká ani ve zbytečně protahovaném
závěru, kdy jsou slzy násilně dojeny téměř dvacet minut. Jediným svěžím
elementem, který tuto strukturu narušuje, je tak Dafoeova postava cynického
pisálka.
Žádné komentáře:
Okomentovat