Violetta koncert (Violetta Il Concierto) – Recenze – 30%

Violetta je argentinský televizní seriál kombinující telenovelu, sitcom a muzikál, ve kterém se hezky učesaní, navonění a křiklavě nalíčení teenageři navzájem zamilovávají a řeší různé trable (jako kdo bude s kým chodit, kdo dal komu pusu a v čem půjde hlavní hrdinka s kamarádkami na párty). Podobně jako Hannah Montana, tak i Violetta je seriál z produkce Disneyho, určený zejména pro dívky ve věkové kategorii 7-14 let.

Ze seriálu jsem neviděl ani sekundu, protože v ČR běží pouze na TV Disney Channel a já nemám satelit (ne že by mi to vadilo). Tento snímek je však ZÁZNAM KONCERTU, konkrétně záznam z živého vystoupení v Miláně, kde protagonisté hlavních postav společně zazpívali ty nejlepší písničky z prvních dvou řad seriálu. Tudíž ani moc nevadilo, že seriál samotný neznám, protože se jednalo pouze o sled zhruba tuctu songů, prokládaných asi minutovými dějovými (nezpívanými) pasážemi. Jedinou nevýhodou bylo, že ze začátku (asi tak první půlhodinu) nebylo možné rozlišit, kdo všechno je hvězda seriálu a kdo je pouze najatý doprovodný tanečník.

Písničky měly docela rytmus a občas mi přišly i docela chytlavé, přestože tomuto přeslazenému pop žánru rozhodně nefandím. Všechny byly zpívané ve španělštině (jedna měla anglický refrén) a žádná z nich nebyla překládaná v titulcích. To je pravděpodobně spíš dobře (obávám se, že texty jsou veskrze dementní a pořád o tom samém – španělsky totiž trochu umím). To, že některé z nich obsahovaly i dějové prvky a posouvaly kupředu romantickou zápletku, může být i španělštiny neznalému divákovi ale celkem jedno, protože jde o zápletku natolik jednoduchou a primitivní, že ji lze bez problémů odtušit z grimas herců. Stejně o děj ani tolik nejde, jako spíš o kvalitu pěveckého přednesu a o vizuální taneční orgie plné barev, fialových kostýmků a třpytek.

Je celkem zbytečné zabývat se otázkou, proč se podobná věc vůbec objevuje v našich končinách. Distributor má jistě právo uvádět co chce a pravděpodobně k tomu má i své důvody (fanynek seriálu u nás překvapivě existuje poměrně dost). Nicméně lze se zabývat otázkou, proč záznam koncertu distribuovat V KINĚ. Není to totiž prostředí zrovna dvakrát uzpůsobené či vhodné pro hlasité zpívání a tancování, což je přesně to, co divačky koncertu (na které jsou často prostřihy) dělají. Ale dívejte se hodinu a půl na koncert, když u toho můžete jenom sedět a nijak výrazně se neprojevovat.

Ještě bych zdůraznil, že Violetta koncert je opravdu jen prachobyčejný záznam koncertu, který má s filmem ještě o poznání méně společného, než např. nedávný dokument o kapele One Direction. Ten sice také obsahoval záběry z koncertů, ale jen z poloviny, přičemž druhou polovinu tvořily dokumentární pasáže nahlížející do soukromí jednotlivých členů skupiny. Ty byly velice zábavné a mnohdy i poučné, zachycovaly přípravy koncertu, hysterii fanynek i různé vtípky a zábavu chlapců ve volném čase, jejich minulost a historii vzniku kapely. Ve Violetta koncertu je takových scén celkem asi šest minut a jsou strašné. Jednotliví aktéři tam totiž nedělají nic jiného, než že vychvalují, jakého mají skvělého hlasového poradce, jakou mají skvělou choreografku, jak výborný seriál Violetta je a jak se mají všichni rádi. To není dokument, to je propaganda. O seriálu nebo o jeho postavách jsem se přitom nic nedozvěděl.

Celkem mě to ale utvrdilo v tom, že tento snímek je zkrátka určen VÝHRADNĚ PRO FANYNKY a kdokoli jiný na něm nemá co dělat, protože na něj bude koukat jak vyoraná myš. Ona totiž ani ta výprava a taneční choreografie nestojí za moc a časem se mi okoukaly, písničky mi po čase splynuly do jedné a i z technického hlediska je snímek realizován velice průměrně. Střih není příliš dynamický a výsledek působí jako ledabyle poskládaný přenos do televize. A hlavní hrdinka mi přišla nezdravě pohublá a její nohy mi evokovaly párátka. Od půlky dál jsem už jenom čekal, kdy se jí na těch vysokých podpatcích zlomí.

Pod snímkem je jako autor (režisér, střihač) podepsaný ten samý člověk, co před dvanácti lety vytvořil záznam koncertu death metalové kapely Slipknot s názvem Disasterpieces, který je o poznání dynamičtější, efektnější a řemeslně povedenější (ke kvalitě hudební produkce se nevyjadřuji). Ve srovnání s Violetta koncertem jde ale o něco natolik diametrálně odlišného, že to stojí za povšimnutí. Upřímně řečeno, co do rozdílů v kariérní tvorbě jediného člověka jsem se s větším extrémem nesetkal.