Godzilla – Recenze – 70%

Godzilla je obrovský fenomén už od dob, kdy s ní vytvořil v roce 1954 první film japonský režisér Iširó Honda. Netočil tehdy akční řežbu s monstrem pustošícím města, ale hlavně film, který měl upozornit na nástrahy a nebezpečí atomového věku. Godzilla se stala obecně známou ikonou, základním kamenem pro řadu dalších filmových monster a objevila se doposud v devětadvaceti snímcích, přičemž v mnohých dokonce soupeřila proti srovnatelně silnému nepříteli (včetně King Konga a Godzilly z americké verze), takže se vypracovala až na pozici kladné postavy, které diváci mohou fandit. Do útvaru akčního katastrofického spektáklu ji vsadil roku 1998 americký režisér Roland Emmerich a pojal ji jako ničivou hrozbu, proti které muselo lidstvo bojovat. Současná verze je naopak o poznání víc spjatá se svými japonskými předchůdci, a to nejen co do tvaru těla Godzilly. Ona přerostlá ještěrka je v ní totiž představena v takovém světle, že pokud máte zafixovanou v hlavě tu Emmerichovu, pak vás čeká asi nejedno překvapení.

Na začátku sledujeme, jak americký vědec (Bryan Cranston), žijící s rodinou v Japonsku, přijde o svou manželku (Juliette Binoche) při nehodě v jaderné elektrárně, kde oba pracovali, a zůstane tím pádem sám na výchovu malého synka. Za havárii a následný sesuv a zničení elektrárny mohou neobvyklé otřesy neznámého původu. O patnáct let později je jeho syn už dospělý (Aaron Taylor-Johnson), býval vojákem (zneškodňoval bomby, což se může hodit) a založil vlastní rodinu. Jeho otec pátrá po pravdě a pokouší se za tím účelem opakovaně dostat do karanténní zóny okolo trosek elektrárny. Oba se do této lokace vydají a stanou se svědky skupiny vědců, která zde experimentuje s nějakým obřím kokonem, z něhož krátce nato vyleze monstrum (ale nikoli Godzilla). To zpustoší celou oblast a odlétne neznámo kam.

Abych zbytečně neprozrazoval. Následný děj filmu je totiž celkem originální a pravděpodobně zamává s očekáváním většiny diváků, kteří se těší na tradiční schéma „lidstvo vs. příšera“. Skutečnost je ale ještě o něco epičtější a lidé jsou v ní eliminováni do funkce nepříliš důležitých statistů, kteří s tím, co se okolo nich děje, moc nenadělají.

Film režíroval nepříliš zkušený Gareth Edwards, který debutoval před čtyřmi roky laciným sci-fi snímkem Zakázaná zóna (v originále Monsters), kde také vystupovaly příšery, ale drtivou většinu stopáže je vůbec nebylo vidět. S novou Godzillou mu byl svěřen i rozpočet ve výši 160 milionů dolarů a závaží na krku v podobě nemalého množství dychtivých fanoušků. A vypořádal se s tím v rámci možností velmi dobře. Výsledkem je, že jeho film je zaměřen spíš na starší diváky, kteří mají povědomí o původní japonské Godzille, než na současnou mladou generaci, která sjíždí dokolečka Pacific Rim a je z něj nadšená. Akční scény jsou totiž v Godzille znatelně oddalovány, konfrontace s monstrem je zprostředkovávána nejčastěji prostřednictvím zpráv v televizi a pořádný souboj si režisér schoval až na závěrečných dvacet minut. Godzilla přitom stráví na plátně zhruba pět minut čistého času (z dvouhodinového filmu). Triky jsou samozřejmě špičkové, gradace napětí je skvělá a hned při několika scénách vám pravděpodobně spadne čelist. To všechno ale nezakryje ten fakt, že spíš než obřím potvorám se film věnuje lidským hrdinům a rodinným hodnotám. Většinu filmu tím pádem tvoří dialogy mezi postavami, vztahy mezi nimi (zejména otec-syn), emoce a hrdinství.

Garet Edwards je evidentně velmi talentovaný a podařilo se mu i tyto pasáže natočit velmi slušně a s kvalitními výkony herců. Je trochu divné lákat na Oscarem oceněnou Juliette Binoche, která se vyskytuje pouze v úvodu snímku, a na Kena Watanabeho, jehož postava japonského vědce je omezena na posmutnělé deklamování vět typu: „Člověk si arogantně myslí, že má přírodu pevně v rukou.“, ale přinejmenším Bryan Cranston opravdu stojí za to. Leč hlavním hrdinou je Aaron Taylor-Johnson, který se ve svých třiadvaceti letech do role starostlivého otce rodiny příliš nehodí, a jehož postava není napsaná lépe než postava jeho otce.

Scénář (resp. děj) je samozřejmě debilní a těžko bude jiný, když se v něm vyskytují scény typu „po městě se nám prohání stometrová příšera, která vydává elektromagnetické impulzy, jimiž devastuje veškerou elektroniku, tak si na ni připravíme analogovou jadernou hlavici a nastavíme na ní odpočet na 90 minut, tu nám ale příšera ukradne a odnese si ji do hnízda pod San Franciscem, takže je potřeba vyslat speciální vojenské komando s úkolem bombu deaktivovat, aby nevybuchla uprostřed města“ a je zbytečné mu tu debilitu vyčítat (i když rozhodnutí a činy některých postav jsou skutečně alarmující). Avšak stojí za to pozastavit se nad zvláštní nesouhrou scénáře a režijním záměrem Edwardse, který zřejmě chtěl film natočit pokud možno co nejseriózněji, přičemž jeho očividná snaha o jakousi realističnost se místy jeví až směšně v porovnání s tím, co se na plátně odehrává. Minimálně mají realisticky působit emoce a dojetí, přírodní katastrofy a fyzikální zákony. Jakmile však dojde na reakce lidí na zjevivší se příšeru a bleskovou evakuaci mnohamilionových měst, jde realističnost stranou. S podobným problémem se potýkal i příbuzný snímek Monstrum (Cloverfield), kde se ale povedlo vybalancovat oba přístupy o něco lépe, přestože se tam přeskakovalo z jednoho nahnutého mrakodrapu na druhý. V Pacific Rimu se zas pro změnu na realističnost úplně vykašlali a vsadili na zábavnou přestřelenou stylizaci. Oproti tomu Godzilla neobsahuje ani stopu po záměrném humoru (vyjma scény, kdy se malé dítě dívá v televizi na přímý přenos monstra pochodujícího po městě a komentuje to slovy: „Hele mami, dinosauři!“, a je i poměrně málo zábavná na to, co by člověk čekal od letního blockbusteru. Epických scén je v ní asi třicet minut a zbytek je celkem standardní lidské drama. Za blocbuster bych Godzillu neoznačil.

Přestože se někteří diváci (zvláště ti, co očekávají něco ve stylu Emmerichovy Godzilly) dočkají něčeho diametrálně odlišného a budou z toho možná i zklamaní, tak se film rozhodně vyplatí vidět, protože obsahuje spoustu povedeného, několik zajímavých (a překvapivých) nápadů a zkrátka jde o vydařený velkofilm, který si rozhodně zaslouží velké plátno. Nikde jinde si totiž tu monstrozitu některých wow pasáží a děsivý řev Godzilly neužijete tak jako v kině. Akorát zvažte 3D, které je víceméně zbytečné a v některých ohledech dokonce nadbytečné.