Valčík pro Monicu (Monica Z) – Recenze – 60%

Švédský životopisný snímek dánského režiséra Pera Flye se věnuje zhruba čtyřletému období života švédské zpěvačky a herečky Monicy Zetterlund. Tato pohledná mladá blondýna (ale přitom žádná křehotinka) se rozhodla na počátku 60. let nejít spolu s davem, přestat zpívat anglicky slavné americké jazzové fláky a začít místo toho zpívat jazz ve svém rodném jazyce. Toto odvážné rozhodnutí (navíc v době, kdy už jazz spíš uvadal a nastupoval rock ‘n‘ roll) jí sice vyneslo slávu, ale i perné chvilky v osobním životě.

Struktura filmu a styl jeho zpracování jsou velmi podobné nedávnému Yves Saint Laurent. Na počátku své kariéry bydlí Monica coby svobodná matka malé dcerky se svými rodiči v malém městečku. Nepodaří se jí prorazit v Americe, pak je ale její kariéra závratně nakopnuta, přestěhuje se i s dcerkou do Stockholmu, sláva jí stoupne do hlavy, stane se z ní alkoholička a zažije i fatální neúspěch (poslední místo na Eurovizi v roce 1963). Pak se ale zmátoří, nazpívá další desku a stane se ještě více slavnou a nakonec se prosadí i v té Americe. Jinými slovy, její život byl jistě zajímavý, ale nebyl zrovna dvakrát výjimečný či dostatečně poutavý na to, aby se film, vyprávějící o poměrně krátkém časovém úseku ze začátku její kariéry, stal atraktivním i pro někoho, kdo o existenci této zpěvačky neměl dosud ani tušení. Resp. mohl by být, pokud by byl precizně a výrazně natočený – co do stylu vyprávění je ale Valčík pro Monicu relativně fádní a obyčejný.

Edda Magnason v hlavní roli je profesně zpěvačka a textařka a ztvárněním Monicy Zetterlund herecky debutuje. Je bez diskuze velice talentovaná a její výkon je bravurní, jak z hereckého hlediska, tak z pěveckého (a navíc je skutečné Monice dost podobná). Její postava je ale bohužel rozmazlená nána, ze které se ve druhé polovině filmu stane sebestředná mrcha, která neví, co chce, a pomalu se mění v zahořklou lidskou trosku. V žádném ohledu nepůsobí sympaticky a je trochu problém s ní soucítit, když si pak prožívá osobní traumata a cítí se vším a všemi zavržená a odmítaná. V tomto ohledu mi přišla celkem nepochopitelná i romantická zápletka filmu, kdy Monica opakovaně odmítá upraveného a pohledného basistu gentlemana, jenž po ní celou dobu zamilovaně pokukuje, a dává místo něj přednost nevzhlednému a zarostlému podivínskému režisérovi nezávislých filmů, který je introvertní a nudný suchar.

Mnohem zajímavější je linie se vztahem Monicy a jejího otce, který nevěří schopnostem své dcery, podkopává její sebedůvěru a byl by nejraději, kdyby se skromně držela bídné práce spojovatelky telefonních hovorů v rodném městě. Hraje ho naprosto neznámý Kjell Bergqvist, nicméně je opravdu vynikající. Díky jejich názorové neshodě funguje velice dobře motivace hlavní hrdinky – po slávě a úspěchu baží nejen kvůli lepšímu životnímu standardu pro sebe a pro svou dceru, ale i kvůli tomu, aby tátovi vytřela zrak a dokázala mu, že se mýlil.

Velmi povedená je výprava filmu, dobové rekvizity, kostýmy, účesy i kulisy, díky nimž je atmosféra 60. let navozena velice realisticky. Tempo snímku není nijak zběsilé, film je natočený v tradičním střihu a prostý jakékoli tvůrčí exhibice, ba právě naopak je režírovaný možná až příliš nenápadně. Naštěstí si po celou dobu udržuje laťku v konstantní výšce mírného nadprůměru. Jen asi dva momenty v celém filmu mi přišly jako nepodařené excesy vyvolávající nechtěně smích (když hrdinka potratí poté, co velmi nepřesvědčivě upadne na jevišti, a když se před souloží se zmíněným režisérem oba svlékají do naha do rytmu skladby Ride of the Valkyries).

Fanoušci evropských životopisných dramat a milovníci padesát let staré skandinávské hudby si jistě přijdou na své, pro všechny ostatní ale bude Valčík pro Monicu jen slušnou, dobře udělanou, ale bohužel až příliš obvyklou retro podívanou, ovšem s několika nadstandardně kvalitními hereckými výkony.